Rozsudek Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 2. března 2023, ve věci C‑477/21 vykládající články 3 a 5 Směrnice[1] a čl. 31 odst. 1 Listiny EU[2] postavil najisto, že nepřetržitý odpočinek zaměstnanců v ČR v týdnu musí činit alespoň 46 hodin, nikoli 35, jak je výslovně uvedeno v zákoníku práce.

V rozsudku šlo o to, že maďarský zaměstnanec tvrdil, že po poskytnutí minimálního týdenního nepřetržitého odpočinku je nutné zaměstnanci poskytnout ještě denní dobu odpočinku. Zaměstnavatel namítal, že denní doba odpočinku je již součástí týdenní doby odpočinku.

SDEU se dále zabýval otázkou, zda i v případě, že týdenní doba odpočinku přesahuje 35 hodin, má zaměstnanec právo i na denní dobu odpočinku.

Dle SDEU denní doba odpočinku není součástí týdenní doby odpočinku. Zároveň denní doba odpočinku předchází týdenní době odpočinku, a tak se právo zaměstnance na denní dobu odpočinku (nejméně 11 hodin) přičítá k právu zaměstnance na týdenní dobu odpočinku (nejméně 24 hodin)[3]. Toto právo není dotčeno ani tím, že členský stát zaměstnanci přiznal zvýšenou týdenní dobu odpočinku (v ČR 35 hodin – viz níže).

Český zákoník práce[4] stanoví, že zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl nepřetržitý odpočinek v týdnu v trvání alespoň 35 hodin.

České právo sice používá odlišnou terminologii od čl. 5 Směrnice (nepřetržitý odpočinek v týdnu místo týdenní doba odpočinku). SDEU však argumentuje, že článek 5 směrnice 2003/88 neobsahuje žádný odkaz na vnitrostátní právo členských států. Výrazy, které používá, tedy musí být chápány jako autonomní pojmy unijního práva a vykládány jednotně na celém území Unie bez ohledu na kvalifikace použité v členských státech.[5]

Uvedené je nejspíše důsledkem nepřesné implementace Směrnice zákonodárcem a nepochopení smyslu daného ustanovení, kdy byl rovnou zakotven součet obou odpočinků, aniž to bylo ale slovně odpovídajícím způsobem vyjádřeno (24 + 11 = 35). Je tak možné, že se zákonodárce bude snažit novelizovat zákoník práce.

V praxi to ale znamená, že celá řada zaměstnavatelů, zejména těch se směnným provozem nebo nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou nebo konty pracovní doby v ČR neposkytuje svým zaměstnancům dostatečný nepřetržitý odpočinek v týdnu. Je tedy na místě tyto rozvrhy přehodnotit. Zapotí se rovněž poskytovatelé různých HR a docházkových systémů.

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby.

[2] Listina základních práv Evropské unie

[3] Bod 43 rozsudku Soudního dvora EU ze dne 2. března 2023, ve věci C‑477/21

[4] § 92 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

[5] Bod 47 rozsudku Soudního dvora EU ze dne 2. března 2023, ve věci C‑477/21