Co bych změnila v dnešní ekonomice?

Rozhovor s ekonomkou Markétou Šichtařovou

Podnikatelka, manažerka, ekonomka a čtyřnásobná matka na plný úvazek, tak by se dala charakterizovat drobná sympatická brunetka Markéta Šichtařová, kterou odborníci označují za nejvlivnější ekonomku v Česku. Založila vlastní firmu Next finance. Kromě svého muže, ekonoma Vladimíra Pikory, miluje přírodu, růže a zásadně rodí doma.

Jak byste charakterizovala svoji firmu?

Next Finance je jediná společnost v ČR nebo na Slovensku zabývající se striktně ekonomickými analýzami a prognózami.

Kdo se na vás může obrátit a v čem mu poradíte, pomůžete?

V podstatě kdokoliv. Mezi našimi klienty jsou fyzické osoby i ministerstva, banky zrovna jako živnostníci… Píšeme pro ně analýzy na ekonomická témata, poskytujeme jim prognózy, jak se asi bude naší ekonomice dařit, zde je právě teď lepší investovat tu či tuhle.

Máme za sebou 27 porevolučních let. Jak vidíte naši životní úroveň před rokem 1989 a po něm?

Potíž je v tom, že když se lidé dívají nazpět, vždy mají dojem, že sníh byl kdysi bělejší, studenější a bylo ho víc. Že vajíčka stála korunu. Zkrátka že bylo líp. Už ale nevnímají, že na to jedno vajíčko za korunu museli pracovat déle než dnes. Že „lépe“ bylo hlavně v jejich představách, dost možná i proto, že byli mladší.

Je sice pravda, že si dnes můžeme z jednoho platu více, než tomu bylo v minulosti, ale počítá někdo s tím, že dříve jsme zaplatili za nájem 1/5 platu, dnes 1/2 platu, neplatili jsme léky a neplatili jsme dětem knihy do školy…atd., atd.

Ano, teď jste uhodila hřebíček na hlavičku. Právě tím, že náklady na bydlení nám polykají čím dál větší díl platu, lidé tím často argumentují, když chtějí dokázat, že dřív bylo lépe. A v tomto případě mají dokonce i pravdu. Vtip je totiž v tom, že v podstatě jedinou velkou skupinou položek, která si ukrajuje stále větší díl našich výdělků, jsou náklady spojené s bydlením. A to bude pokračovat. Stále totiž náklady na bydlení zdaleka nedosahují hodnot jako v dalších západoevropských zemích, které se pokoušíme dohnat. Ovšem pozor: Navzdory rostoucím nákladům na bydlení se skutečně máme z dlouhodobého pohledu stále lépe. Toto dražší bydlení (či, chcete-li, hypotéky) je totiž více než kompenzováno relativně levnějším jiným zbožím. Takže kratší dobu dnes vyděláváme na auta, elektroniku, odívání… a tak dál.

Na čem se dá dobře ušetřit?

Na „frajeření“. Kdo potřebuje značkové oblečení, značkovou televizi, značkovou pračku?

Na čem bychom neměli šetřit?

Na vzdělání.

Kolik by měl mít podle vašeho názoru dnešní pracující člověk příjem, aby zvládl zaplatit bydlení, děti, léky, dovolenou?

Takhle otázka vůbec nestojí. Stojí přesně opačně. Mám nějaký plat a k němu si mohu dovolit takovou a makovou dovolenou. Anebo si třeba dovolenou nemohu dovolit vůbec… Ostatně mám dojem, že právě zde je prapříčina mnoha smutných lidských osudů končících exekutorem. Lidé si nedokáží představit, že by slevili ze své životní úrovně, ačkoliv jejich plat tomu neodpovídá. Jinak zcela technicky vzato, takový „nutný“ příjem je definován životním minimem, které he stanoveno různě dle věku i typu rodiny.

Politici nám předhazují důchody jako strašáky. Co může udělat běžný občan, chce si prožít důstojné stáří?

Musí si šetřit sám. Na vlastní pěst. Zapomeňte na to, že důchodové fondy vás spasí. Podle našich propočtů jsou výhodně jen pro velmi málo lidí, a když, tak pro ty bohaté. To je ovšem paradox, protože bohatí se zase u fondů připojišťovat nepotřebují. Musíme tedy spořit sami a investice pokud možno rozkládat. Ovšem toto je dost obšírné téma na to, aby se dalo vysvětlit pár slovy. Pokud by někoho víc zajímalo, může nahlédnout do knihy Nahá pravda, kterou jsem napsala se svým manželem Vladimírem Pikorou, je k sehnání prakticky v jakémkoliv knihkupectví. V ní je velmi jednoduše, srozumitelně i zábavně vysvětleno, pro koho je vhodný který typ spoření či investování na důchod.

Říká se, že nejlepší je zestárnout v Holandsku, protože mají propracovanou důchodovou politiku. V čem je ta naše horší?

V tom, že v podstatě vůbec neexistuje. Myslím to vážně. Takzvaný průběžný systém pomalu přestává stíhat, vytváří obrovské schodky. Takže za dvacet třicet let musí nutně nastat jeden ze dvou scénářů: Buď budeme všichni dřít jen na to, abychom uživili naše důchodce. Anebo důchodci nebudou dostávat skoro žádný důchod.

Bojíte se zestárnout v Česku? Mají se lidé u nás obávat stáří?

Nebojím. Zaprvé mám ještě dost času zabezpečit se. Zadruhé mám dost dětí, tak snad mě hlady zemřít nenechají. A zatřetí už teď na důchod myslím a snažím se investovat tak, abych nezůstala jednou bez peněz. A tak by měl uvažovat každý – tedy myslet dopředu.

Jak vy se připravujete na stáří? (připravujete-li se)

Už jsem to naznačila. Mám děti a hlavně investuji do trvanlivých věcí, jako jsou nemovitosti. Hotovost by u mne nikdo nenašel…

Jste zastánkyní domovů seniorů?

Pochopitelně nejlepší je, když se děti o své starší rodiče postarají. Ne vždy je to ale možné. Pak nezbývá než vyhledat pomoc jinde. Skvělý je třeba australský systém, kde vznikají celé vesničky a důchodci si v nich navzájem pomáhají.

Jak se díváte na kauzy o týrání důchodců?

Je to sice strašné, ale mám dojem, že je to jen zrcadlo toho, jak se chováme my sami k našim dětem. Honíme kariéru, na děti nemáme čas nebo je nemáme vůbec, a pak se divíme, že ony taky honí kariéru a nemají čas na nás, když jsme staří. Je to přeci logické, že každý se chová tak, jak okoukal… Je to zkrátka děsivý obraz celé naší dnešní kultury pinožící se za takovou malicherností, jako je kariéra.

Co byste změnila v naší ekonomice?

Instituce. Míněno zákony. Zákony se nedodržují, je jich moc, jsou komplikované. Dlouhodobě se ukazuje, že lidé jsou nejspokojenější v zemích, kde se zákony ctí a jsou spíš nepsané, stabilní.

Líbí se mi vaše pohádka Má popelnice - můj hrad, hovořící o české byrokracii. Máte snad podobné zkušenosti se sháněním razítek?

Vždy píšu o tom, co sama zažívám. Někdy jen změním jména, místa, abych neprozradila pravou identitu těch, o kterých píšu, ale vždy píšu jen to, co sama či z doslechu zažívám. Platí to na sto procent i o poslední knížce, kterou jsem vydala s manželem Vladimírem Pikorou pod názvem Lumpové a beránci. Je to sice na první pohled úsměvný román, ale v realitě je zatraceně autentický. Je to vlastně varování, co by se mohlo s dnešní Evropou a ekonomikou stát, kdyby došlo ke zřetězení několika málo nepříznivých událostí. A řeknu vám, až mě mrazí, když si uvědomím, co všechno se z naší knihy už splnilo, ačkoliv psána byla zhruba před rokem a vyšla teprve před měsíce. Od okamžiku, kdy před měsícem Lumpové a beránci vyšli, se plní jedna prorokovaná událost za druhou… Jedním z takových až překvapivých detailů je románová osobní antipatie mezi guvernérem ECB a německým guvernérem, která paralyzuje chod této instituce. V realitě vyšlo jen před pár dny najevo, že kancléřka Merkelová musela urovnávat osobní spor právě mezi těmito dvěma pány. Zrovna tak kniha prorokovala, že finanční krize stále není dořešena a řada bank má značné finanční potíže, což i v realitě čerstvé zátěžové testy bank potvrdily. Za kolosální fiktivní bankovní podvod popisovaný v knize si zase můžete dosadit stávající vyšetřování lucemburské investiční banky Leyne Strauss-Kahn and Partners. A tak dál a dál.

Vaše nejlepší investice v životě?

Investovala jsem veškerou energii do sbalení svého dnešního manžela – a vyplatilo se!

Co říkáte facebookové stránce Markéta Šichtařová na Hrad?

Ehm, to snad raději nebudu komentovat… Považuju to za legraci. Nevím, kdo tu stránku založil, ale ať už to byl kdokoliv, asi by nebyl moc nadšený, kdybych mu řekla, že vstoupit do politiky tedy rozhodně, ale rozhodně nemám v úmyslu!

Jste soukromá podnikatelka. Nechala byste se zaměstnat za 30 tisíc hrubého?

Ne. Nenechala bych se zaměstnat asi za žádných podmínek. Leda že bych měla dojem, že tím, že se nechám pro nějakou dobrou věc zaměstnat, udělám něco velmi záslužného, něco altruistického, něco zcela zásadního… Jinak si ale své svobody až příliš cením.

Jak jste se poznali s manželem?

Na střední škole. Dalo mi celkem fušku ho sbalit.

Doma jste dva ekonomové, není mezi vámi rivalita?

Vůbec. Spíš naopak. Spíš to funguje tak, že oba jsme občas moc pohodlní napsat článek, jít do nějakého TV studia, kam jsme pozvaní, a tak se navzájem přemlouváme, aby to vzal ten druhý.

Neutrpělo manželovo ego, když začal pracovat ve firmě, kterou jste založila vy?

Ve vší ústě, to by byl pěkný trouba, kdyby to řešil po stránce ega. A trouba on tedy vážně není. Vždy jsem říkala, že se mi líbí malí sebevědomí muži. Muži menšího vzrůstu totiž dost často mívají napoleonský komplex. A k tomu, aby tenhle komplex neměli, potřebují v dnešní společnosti značnou dávku sebevědomí. Jinými slovy, malí muži, kteří svůj vzrůst neřeší, tím prokazují značné sebevědomí, a tedy jsou přitažliví. A v práci to funguje úplně stejně. Machrovat na ženu nebo vydělávat víc umí každý muž. Ale nemachrovat – k tomu je třeba velkého sebevědomí. Naštěstí manžel tohle sebevědomí má, takže nás nikdy nenapadlo hrát si na takové hlouposti, jako kdo založil kterou firmu, kdo napsal jaký článek, nebo kdo vyžehlí košile.

Chtěla jste mít čtyři děti?

Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Prostě to přišlo. První dítě bylo „nehoda“, ale od prvního okamžiku vlastně milá a chtěná nehoda. Ty ostatní také nebyly plánované, ale ani neplánované. Prostě tak nějak přišly.

Plánujete další?

To neřeším. Možná budou, možná ne. U dětí mi nesedí výraz „plánovat“. Spíš to můžu říct tak, že by bylo hezké, kdyby ještě nějaké miminko přišlo.

Těší vás popularita?

Za popularitu považuju něco jiného. Populární byl třeba… co já vím… Freddie Mercury. Nebo Harry Potter a jeho autorka Rowlingová. Že se lidem líbí mé knihy, to ještě nepovažuju za popularitu.

Poznávají vás lidé na ulici, v obchodech nebo na úřadech?

Já myslím, že ne. Ale faktem je, že já na to jsem trochu přihlouplá. Manžel každou chvílí tvrdí, že se po mně někdo otáčel a že prý mne poznal. Ale já si toho nikdy nevšimnu, pokud mne vysloveně někdo neosloví.

Jak trávíte volný čas?

S dětmi. Nebo na zahradě vrtáním se v hlíně či stříháním keřů.

Jaké máte koníčky?

Rostlinky všeho druhu. Je pěkné třeba vypěstovat růži…

Mercedes Wimmerová