Daňový řád tvoří souhrn procesních pravidel regulujících práva a povinnosti daňových subjektů, třetích osob, jakož i postup správců daně v souvislosti se správou daní. V návaznosti na smysl samotné existence a podstaty daní, představuje základní cíl této regulace správné zjištění, stanovení výše daní a zabezpečení jejich úhrady. Smyslem existence daní z veřejnoprávního hlediska je zajištění účasti daňových subjektů na nákladech nevyhnutelných k realizaci veřejných potřeb celé společnosti. Důležité však je, aby prodloužená ruka státu, v podobě finančních správních orgánů, nesledovala jenom cíl shromažďování prostředků k zabezpečení veřejných statků. Nezbytností je respektování práv daňových subjektů při uplatňování jednotlivých procesních institutů v souladu s principem proporcionality a minimalizace zásahů tak, aby procesní postup nebyl vůči jednotlivcům nepřiměřený a neporušoval jejich autonomní sféru.

Vzájemné spolupůsobení daňových subjektů a správce daní probíhá v rámci jednotlivých daňových řízení, dělených na dílčí postupy. Daňové řízení představuje užší pojem, než pojem správa daní. Jde již o konkrétní řízení o konkrétní dani, zatímco správa daní v sobě obecně zahrnuje místní šetření, vyhledávací činnost, zajištění věcí, postup k odstranění pochybností, daňovou kontrolu apod. V případě nejasností a rozporů jsou hlavním návodem pro realizaci procesně-právních institutů zásady daňového řádu, ke kterým mimo jiného patří zásada přiměřenosti, procesní rovnosti, hospodárnosti, volného hodnocení důkazů, legitimního očekávání či materiální pravdy. Úspěšnost daňového řízení v podstatné míře ovlivňuje daňový subjekt plněním svých povinností. Správa daní stojí na principu, dle kterého je nositelem břemena tvrzení daňový subjekt. Dané tvrzení podléhá následně revizi ze strany správce daně, který může k tvrzené částce zaujmout akceptační stanovisko nebo změnit tvrzení v souladu se zákonem. Cílem daňového řízení je zajistit, aby výsledná daň odpovídala daňové povinnosti stanovené zákonem. Od správce daně se požaduje vynaložení veškerého úsilí k získání všech podkladů a zjištění všech skutečností potřebných k ověření daňové povinnosti daňového subjektu. Daňové řízení ukončí správce daně vydáním rozhodnutí, jako individuálního správního aktu, prostřednictvím kterého správce daně konstitutivně ukládá povinnost a přiznává právo, případně již existující práva a povinnosti deklaratorně prohlašuje. Pravomocným rozhodnutím nabývá uplatnitelnost zásada „ne bis in idem“. Jde o tzv. negativní podmínku řízení – překážku následně zahájeného nebo probíhajícího řízení ve věci už pravomocně rozhodnuté.

Jako protipól k autoritativní povaze a bezprostřední závaznosti rozhodnutí zakotvuje daňový řád právo daňového subjektu na podání opravných prostředků nebo uplatnění dozorčích prostředků ex offo správcem daně. Ty slouží k ochraně před skutkově nesprávným, či nezákonným rozhodnutím. Jejich pomocí je možné vydané rozhodnutí v rámci správy daní přezkoumat, resp. napadnout. V souladu s aktuální právní úpravou je rozdělení opravných a dozorčích prostředků koncipováno:

1. Opravné prostředky

1. Řádné opravné prostředky: odvolání, rozklad – podávané proti nepravomocnému rozhodnutí z iniciativy daňového subjekt
2. Mimořádný opravný prostředek: návrh na povolení obnovy řízení – směřuje pouze proti pravomocnému rozhodnutí z důvodu vad skutkových. Uplatnění je výlučně v dispozici daňového subjektu

2. Dozorčí prostředky

1. Nařízení obnovy řízení: jen proti pravomocnému rozhodnutí pro vady skutkové
2. Nařízení přezkoumání rozhodnutí: nařízení je možné i vůči nepravomocnému rozhodnutí z důvodu nezákonnosti původního rozhodnutí, nápravy právních vad

Daňový řád kromě jiného upravuje průběh registračního řízení, řízení o závazném posouzení, vyměřovacího, doměřovacího řízení nebo exekučního řízení. V případě, kdy správce daně nerespektuje zákonné mantinely a intenzivní zásahy do sféry daňového subjektu se tak stávají protizákonné, je ústavněprávní povinností správních soudů poskytnout ochranu práva daňových subjektů.

Ivan Fučík & Soňa Hanigovská