O každé obchodní korporaci můžeme ve veřejných rejstřících dohledat základní údaje. Mezi minimum údajů, které by měly být dostupné, patří také sídlo obchodní korporace.

Dle ustanovení § 136 Občanského zákoníku se sídlo obchodní korporace určí při jejím založení. Stává se však běžnou praxí, že si společnosti do veřejných rejstříků nechávají zapsat sídla, kde vůbec neuskutečňují ekonomickou činnost, kde není přítomné (nebo pouze velmi sporadicky) vedení společnosti a její zaměstnanci, kde se nenachází materiální vybavení, atd. Důvodů pro tento postup existuje hned několik. Výrobní společnost může mít zájem mít zapsané sídlo v reprezentativnějších prostorách, začínající IT společnost nepotřebuje vlastní prostory, protože práci vykonávají společníci z domova, nebo obchodní zástupce, který si pro svoji činnosti založil společnost a při své činnosti pravidelně cestuje po světě a nepotřebuje kancelář. Nicméně potom jsou zde také důvody, které jsou daňově motivované.

Sídlo se v daních ve velké míře využívá zejména v daňovém řádu a zákoně o dani z přidané hodnoty. Podle ustanovení § 13 daňového řádu se stanovení místní příslušnosti (tj. určení, který správce daně bude spravovat daňové záležitosti společnosti) řídí sídlem zapsaným ve veřejném rejstříku. Zákon o dani z přidané hodnoty v ustanovení § 4 pracuje s pojmem „skutečné sídlo“, kterým se však rozumí „místo, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se řízení osoby povinné k dani, popřípadě místo, kde se schází její vedení“. Zatímco daňový řád přebírá sídlo z veřejného rejstříku, které si stanoví obchodní korporace při založení, zákon o DPH se zaměřuje na skutečné sídlo, tj. sídlo, kde se rozhoduje o provozu a budoucnosti společnosti, odkud je řízená, atd.

Z pohledu správce daně je v dnešní době za podezřelý považován postup, kdy se skutečné sídlo odlišuje od sídla zapsaného ve veřejném rejstříku. Správce daně tímto postupem vidí většinou snahu daňového subjektu „přesídlit se“ do velkých měst, aby omezil četnost, nebo se dokonce vyhnul, případné daňové kontrole a dostal se z drobnohledu správce daně. Je totiž veřejným tajemstvím, že ve vybraných městech, či městských částech nepostačují personální zdroje správců daně na pravidelnější daňové kontroly.

Význam institutu skutečného sídla byl posílen, když byl včleněn i do zákona o DPH a tím pádem tak došlo ke sjednocení při používání tohoto pojmu a eliminaci případů, ve kterých by mohlo teoreticky dojít k tomu, že subjekt má odlišné adresy pro různá ustanovení zákona. Skutečné sídlo musí daňový subjekt sdělit správci daně pomocí předepsaného formuláře. Pokud si tuto svou povinnost daňový subjekt nesplní, může mu správce daně uložit pokutu až do výše 500 000 Kč, případně může být označen za nespolehlivého plátce a potažmo mu může být zrušena registrace k DPH.

Podle statistik[1] společnosti Bisnode Česká republika, a.s., se mezi nespolehlivými plátci nachází velké množství společností, které mají své sídlo zapsané na tzv. virtuálních adresách, kde pouze přijímají poštu a žádnou činnost v tomto sídle nevykonávají. U takových daňových subjektů má správce daně ztíženou pozici při vymožení splnění daňových povinností. Právě možnost nesprávné aplikace daně přiměla správce daně zaměřit se více na společnosti sídlící na virtuálních adresách. Na základě výše zmíněného je zde odůvodněná obava nesprávného či zcela neodvedeného DPH. Pod tíhou zmiňovaných sankcí správce daně vyžaduje uvádění skutečného sídla u všech nově vzniklých daňových subjektů a nahlášení skutečného sídla u stávajících daňových subjektů.

Jak již bylo zmíněno výše, problematika sídla se týká zejména dvou oblastí spojených s daňovou problematikou. První oblasti jsme se již trochu věnovali, jedná se o stanovení místní příslušnosti. Místní příslušnost je závislá na adrese sídla společnosti, která je zapsána ve veřejném rejstříku a správu daňových povinností tak vykonává ten správce daně, v jehož územní působnosti se sídlo daňového subjektu nachází. Daňový řád však zná i nástroje, na základě kterých může daňové povinnosti spravovat i místně nepříslušný správce daně.

Těmito nástroji jsou delegace a dožádání. Při delegaci je místní příslušnost přenesena na jiného správce daně, jestliže je takový krok účelný. O delegaci může požádat daňový subjekt, nebo ji provede správce daně z vlastní iniciativy. U dožádání se nepřesouvá místní příslušnost, ale pouze správce daně požádá jiného správce o provedení vybraných úkonů v rámci správy daní.

S ohledem na postupné oznamování skutečných sídel daňových subjektů, přistoupila finanční správa k „pročistění“ přetížených pracovišť a delegovala místní příslušnost daňových subjektů do místa jejich skutečného sídla. Jelikož ve světle novely se od roku 2015 není možné odvolat vůči rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti, stal se tento nástroj účinným prostředkem k odlehčení některých pracovišť.

Druhou oblastí, které se problematika skutečného sídla dotýká, je stanovení místa plnění u DPH (tj. zjednodušeně místa, kde bude DPH odvedena). Podle základního pravidla pro služby, se místo plnění stanoví v místě, kde má příjemce služby sídlo. Problém nastává v případě, kdy má příjemce služby skutečné sídlo v jiném státě, než ve kterém má zapsané sídlo ve veřejném rejstříku. Typickým příkladem může být dcera německé společnosti, která je řízena z německé centrály. Skutečné sídlo, které je relevantní pro stanovení místa plnění, se nebude nacházet v tuzemsku, nýbrž v Německu. Tuto informaci však nemůže poskytovatel služby zjistit z veřejného rejstříku, ani z registru plátců DPH, jelikož oba rejstříky obsahují sídlo dle Občanského zákoníku. Dodavateli tak nezbývá nic jiného, než si informaci o skutečném sídle ověřit přímo se zákazníkem.

V souvislosti se snahou Finanční správy v boji proti daňovým únikům byl v prosinci 2015 Legislativní radou vlády schválen návrh zákona s opatřeními proti daňovým únikům, které právě zavádí novinky v podobě několika důležitých bodů. Ostatně komentář Legislativní rady vlády k tomuto návrhu byl zveřejněn na webu Vlády ČR.

Dokument má dvě stěžejní části, které by měly zabezpečit orgánům finanční správy efektivnější postavení v boji s daňovými úniky. Jedním z bodů je také snaha odstranit omezení místní příslušnosti při provádění daňových kontrol, čímž by se mělo zlepšit využití volných personálních kapacit správců daně a rovnoměrněji rozložit kontrolní procesy při správě daní.[2]

Tato stávající i zamýšlená opatření reprezentují snahu o lepší výběr daní a eliminaci daňových úniků, nicméně na druhou stranu by při jejich aplikaci měla být respektována i specifika každého daňového subjektu a nemělo by docházet k nadměrné zátěži činnosti daňových subjektů. Pokud vás tato problematika zaujala nebo se vás přímo dotýká, jsme k dispozici ke konzultacím.

Autoři: Ing. Zbyněk Švejcar, Ing. Michal Scholtz

Zdroje:

[1]http://www.bisnode.cz/tiskove-zpravy/virtualni-adresy-jsou-lihne-nespolehlivych-platcu-dph/

[2]http://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/tiskove-zpravy/legislativni-rada-vlady-schvalila-navrh-zakona-s-opatrenimi-proti-danovym-unikum-a-navrh-zakona-celni-rad-138299/