V naprosté většině případů probíhá insolvenční řízení podle práva státu dlužníka, kdy zároveň věřitelé jsou z téhož státu. Stále častěji se však v insolvenčních řízeních objevují i komplikovanější situace, zahrnující zahraniční prvek. Na evropské úrovni se s tím vypořádává nařízení č. 2015/848 o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení“), které mimo jiné upravuje tzv. hlavní a vedlejší insolvenční řízení.

Hlavní a vedlejší insolvenční řízení
Hlavní insolvenční řízení probíhá vždy, jde o standardní insolvenční řízení. I pokud jsou dlužník i všichni věřitelé z jednoho státu a probíhá jediné insolvenční řízení, lze ho de facto považovat za hlavní. K vedení hlavního insolvenčního řízení jsou příslušné soudy toho státu, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka.

V některých případech však může být vedeno i tzv. vedlejší insolvenční řízení. Smyslem vedlejšího insolvenčního řízení je efektivnější ochrana věřitelů dlužníka v jiných členských státech, kde dlužník vyvíjel své aktivity, resp. efektivnější správa majetku v takovém členském státě.

Vedlejší insolvenční řízení může být zahájeno v členském státě, kde má dlužník provozovnu. Takové vedlejší insolvenční řízení se omezuje pouze na majetek v tomto členském státě a končí okamžikem, kdy byl majetek v tomto státě vypořádán. Doplňková povaha tohoto řízení se projevuje i tím, že pokud po vypořádání závazků ve vedlejším řízení zůstanou volné prostředky, jsou následně převedeny do hlavního insolvenčního řízení.

Vedlejší insolvenční řízení probíhá podle práva státu, který jej zahájil, avšak pokud byl v hlavním řízení zjištěn úpadek dlužníka, ve vedlejším se tato skutečnost již znovu neposuzuje. Nicméně není vyloučeno, aby každé z insolvenčních řízení bylo řešeno odlišným způsobem. Návrh na jeho zahájení může podat jak insolvenční správce v hlavním insolvenčním řízení, tak i jakákoliv jiná osoba, která je oprávněná podat návrh na zahájení insolvenčního řízení podle práva příslušného členského státu.

Insolvenční správce hlavního řízení má pak i možnost se zahájení vedlejšího insolvenčního řízení vyhnout, pokud učiní věřitelům příslib, že při rozdělování daného majetku se bude řídit pravidly toho členského státu, kde by bylo vedlejší insolvenční řízení vedeno. Takový příslib musí schválit místní věřitelé.

Pohledávky do vedlejšího insolvenčního řízení přihlašují věřitelé zvlášť, a to jak místní, tak i např. ze státu, kde probíhá hlavní insolvenční řízení. Může tak učinit i insolvenční správce v hlavním řízení, který přihlašuje pohledávky věřitelů, kteří již přihlásili své pohledávky v tomto hlavním řízení.

Hlavní i vedlejší insolvenční řízení probíhají na principu vzájemné koordinace a nemělo by docházet ke zvýhodnění některých věřitelů na úkor jiných. Každý věřitel by měl být oprávněn k účasti na rozdělení celkového majetku v jiných řízeních pouze tehdy, pokud věřitelé, kteří jsou ve stejném postavení, získají stejnou poměrnou část svých nároků.

Hlavní zájmy dlužníka
Jak bylo uvedeno výše, rozhodujícím faktorem pro určení hlavního insolvenčního řízení je místo hlavních zájmů, tzv. COMI (Centre of Main Interests). Pouze soud v takovém státě může být příslušný k vedení hlavního insolvenčního řízení. U právnických osob dle Nařízení primárně platí domněnka dle jejich sídla, dokud není prokázán opak. Nařízení pak výslovně stanoví, že rozhodnutí o zahájení je automaticky uznáno v jiných členských státech.

Místo hlavních zájmů je významné rovněž i z hlediska celkové působnosti evropských soudů. Dle bodu 25 preambule je možné v režimu Nařízení zahájit toliko insolvenční řízení proti dlužníku, jehož hlavní zájmy jsou soustředěny na území některého ze členských států Evropské unie

Evropské právo stojí na zásadě vzájemné důvěry a primárně předpokládá, že soudy v jednotlivých členských státech budou schopny toto hledisko nezávisle a řádně posoudit. Původní nařízení o insolvenčních řízeních, které předcházelo tomu současnému, nepočítalo ani s žádnou možností přezkumu. V současnosti však Nařízení tuto možnost přiznává dlužníku či jakémukoliv jeho věřiteli. Konkrétní soud, u něhož lze rozhodnutí rozporovat, jakož i lhůtu k uplatnění tohoto práva, stanoví vnitrostátní právo státu, kde bylo zahájeno předmětné řízení. Tyto informace musí navíc být zveřejněny v insolvenčním rejstříku tohoto státu. Jiné osoby mají toto oprávnění pouze, pokud jim ho přiznává vnitrostátní právo.

Pokud vás toto téma zaujalo, či podobnou situaci řešíte, neváhejte se na nás obrátit.