Městský soud v Praze vydal rozsudek, který mimo jiné konstatuje, že „virtuální sídlo“ je legální institut. S účinností od 20. 7.2009 bylo totiž novelizováno ustanovení § 19c tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb. (tzv. „starý občanský zákoník“), a to zákonem č. 215/2009 Sb. (nyní § 136 a 137 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), které v důsledku unijní legislativy zmírnilo požadavky na sídlo podnikajících subjektů.

V rozsudku je citován zajišťovací příkaz, kde se uvádí, že žalovaná společnost nemá svou vlastní provozovnu ani prostory vlastní ekonomické činnosti či skladovací prostory a proto vyvstaly pochybnosti o skutečném výkonu ekonomické činnosti této korporace. Žalobkyně argumentovala tím, že disponovala řádnou nájemní smlouvou (smlouvou o skladování) a také dodala, že poskytování a využívání virtuálních sídel v ČR je od roku 2009 běžnou praxí a je rovněž souladné s judikaturou Soudního dvora EU a odkázala na příslušný rozsudek.

Soud dal žalobkyni v této věci za pravdu a upozorňuje, že ze zajišťovacího příkazu ani nevyplývá, že by daňové orgány považovaly tuto skutečnost samu o sobě za nezákonnou, anebo že by jí žalobkyni přičítaly k tíži jako takovou, pouze ji považovaly za jednu z řady indicií naznačujících, že žalobkyně vykazuje rizikové znaky chování.