V naší praxi jsme se setkali se zajímavým judikátem Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) na téma daňového řízení a jeho neoprávněného prodlužování.

NSS posuzoval ve svém judikátu ze dne 18. 2. 2010 č. j. 7  Ans 1/2010-65 kasační stížnost společnosti Siemens na nečinnost celních orgánů při vyřizování odvolání proti platebním výměrům. Samotný spor trval od 17. 7. 2007 a šlo v něm o to, zda celní orgány při vyřizování odvolání společnosti Siemens dodržují zásadu rychlosti a hospodárnosti správního procesu a zda tím, že nerozhodly o zmíněném odvolání v souladu s vnitřním pokynem D-308 Ministerstva financí o stanovení lhůt v daňovém řízení do 6 měsíců, neodůvodněně a v rozporu se zákonem neprodlužují správní a daňové řízení. Spor byl o tom, zda krajský soud oprávněně zamítl žalobu na nečinnost správního orgánu podle § 81 odst. 3 Soudního řádu správního.

V daném případě mělo být rozhodnuto ve lhůtě šesti měsíců od doručení odvolání celnímu ředitelství, resp. pokud by lhůta byla nadřízeným orgánem, tj. Generálním ředitelstvím cel, prodloužena na dvojnásobek, spadal by poslední den pro vydání rozhodnutí na 20. 6. 2008, a to i při zohlednění určitých skutečností prodlužujících řízení. Prodloužením lhůty pro vydání rozhodnutí o dožádání do ciziny nelze argumentovat, neboť k dožádání došlo až dne 7. 1. 2009, tedy až v době, kdy byl správní orgán více než půl roku nečinný. Zahraniční dožádání navíc podle stěžovatele nemůže v dané věci evidentně přispět ke zjištění dalších rozhodných skutečností, a to zejména s ohledem na značný časový odstup od doby, kdy předmětné obchodní případy proběhly (rok 2001), a proto je zcela neúčelné.

NSS se zabýval námitkou společnosti Siemens nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu z důvodu, že městský soud pominul námitku řádné aplikace pokynu D-308, a na postup celního ředitelství, že nedostatečně odůvodnil své závěry.

Právní věta judikátu, která je uveřejněna ve sbírce rozhodnutí NSS v roce 2010/8 pod číslem 2087 je:

„Samotná existence zahraničního dožádání, bez toho, aby bylo zřejmé, jaké otázky jsou jeho předmětem a zda jejich zodpovězení je pro věc nezbytné, nemůže bez dalšího postačovat k závěru, že žaloba na nečinnost není důvodná (§ 81 odst. 3 s.ř.s.). Totéž platí, konstatuje-li soud pouze existenci konkrétních úkonů správce daně vykonávaných v určité časové souslednosti, aniž by se zabýval povahou a účelem jednotlivých úkonů.“

Ve zdůvodnění se NSS nejdříve zabýval jednak povinností soudu přezkoumat všechny žalobní námitky. Ve svém rozhodnutí citoval i judikaturu Ústavního soudu, podle které říká, že „postup správního soudu, který nepřezkoumá rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek, odporuje zásadám spravedlivého procesu“. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 40/03 č. 107/2003 Sb. NU, vyslovil, že ‚postup správního soudu, který nepřezkoumá rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek, odporuje zásadám spravedlivého procesu“. Obdobně Ústavní soud judikoval v nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. II. US 242/02, č. 29/32 Sb. NU, v němž vyslovil, že ze zásad spravedlivého procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí.

Dále NSS řešil otázku dodržování lhůt pro rozhodování ze strany správce daně. Vytknul krajskému soudu to, že se nezabýval konkrétními kroky správce daně z hlediska jejich účelnosti. Odvolal se na judikát z 26. 6. 2008  č.j. 2 Ans 3/2007, v němž mimo jiné uvedl, že „pokud by proto správní orgán prováděl nesmyslné a neúčelné úkony, například s cílem protahovat záměrně řízení, jednal by v rozporu s citovaným ustanovením a toto jednání by se svou povahou a závažnými právními důsledky jak z pohledu adresátů veřejné správy, tak i z hlediska ochrany veřejného zájmu dalo charakterizovat jako nečinnost správního orgánu.“

Citovaný závěr lze bezpochyby vztáhnout i na daňový proces, kdy správce daně velmi často nereaguje na všechny námitky daňového poplatníka. Podle NSS je i „nesmyslná a neúčelná činnost je z obsahového hlediska nečinností, neboť se s nečinností ve svých důsledcích dá srovnat, jelikož vede k neodůvodněnému průtahu v řízení“. 

Autor