Nejvyšší správní soud (NSS) se ve svém rozsudku č. j. 7 Afs 31/2024–27 podrobně zabýval otázkou správnosti stanovení referenční úrokové sazby v rámci převodních cen a vymezením důkazního břemene správce daně. Konkrétně posuzoval, zda správce daně dostatečně prokázal použití referenční sazby ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů (ZDP) ve vztahu k finančním prostředkům „umrtveným“ v zásobách při poskytování služeb s odměnou stanovenou metodou cost plus.

Předmět sporu

Spor se týkal společnosti RR Donnelley Czech s.r.o. (RRD), které byla za zdaňovací období roku 2015 doměřena daň v souvislosti s vlastnictvím části skladových zásob, a to při transakcích se spojenou osobou se sídlem v Irsku. Klíčovým bodem bylo posouzení, zda správce daně správně použil úrokovou sazbu USD LIBOR při výpočtu referenční ceny, a zda jeho metodika odpovídala principu tržního odstupu.

Společnost RRD obvykle prováděla kompletaci a konfiguraci pevných disků (HDD) pro spojenou osobu, aniž by nabývala vlastnické právo k těmto zásobám. Za tuto činnost jí náležela přirážka ve výši 12,5 % k výrobním nákladům. Ve zdaňovacím období 2015 však u 10,5 % produkce došlo k přechodu vlastnictví na společnost RRD, přičemž výše přirážky zůstala nezměněna.

Navzdory této změně nakládala společnost se všemi HDD identicky a nerozlišovala, které disky vlastní. Správce daně však tento fakt považoval za ekonomicky relevantní – argumentoval, že RRD vázala své finanční prostředky v zásobách, a proto mělo dojít ke stanovení odpovídající odměny prostřednictvím referenční úrokové sazby.

Postup správce daně

Správce daně použil sazbu USD LIBOR jako zástupce návratnosti finančních prostředků v bezrizikovém prostředí. Rizikovost transakce připodobnil krátkodobým mezibankovním operacím. Argumentoval, že společnost fakticky poskytla své spojené osobě bezúročný úvěr tím, že vázala prostředky v nakupovaných HDD, které byly využívány v rámci sjednané činnosti.

Současně však správce daně nesestavil žádný srovnávací vzorek obdobných vkladových transakcí. Bez další analýzy použil 12měsíční průměrnou sazbu USD LIBOR a neuplatnil žádnou rizikovou přirážku, s tím, že nákup HDD nepředstavuje podstatné riziko. Výsledkem byla dodatečně vyčíslená odměna za vázání finančních prostředků v zásobách.

Stanovisko Nejvyššího správního soudu

NSS se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Brně, který uvedl, že správce daně neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP. Klíčové bylo, že nebyla předložena žádná relevantní srovnávací analýza, a použití sazby USD LIBOR nebylo nijak odůvodněno. Soud zdůraznil, že daná sazba slouží jako referenční úroková míra pro krátkodobé mezibankovní půjčky, přičemž ani RRD, ani irská protistrana nejsou bankovními institucemi.

Závěr a význam rozhodnutí

NSS uzavřel, že použití sazby USD LIBOR nebylo podloženo ekonomickou realitou dané transakce. Chyběl rovněž jakýkoliv podpůrný srovnávací vzorek či vysvětlení, proč nebylo možné takový vzorek sestavit. Z tohoto důvodu shledal soud postup správce daně nepřezkoumatelným.