Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) se ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2024 pod č. j. 2 Afs 333/2021 – 60 zabýval zajímavým sporem mezi fyzickou osobou („žalobce“) a Odvolacím finančním ředitelstvím („žalovaný“), kde hrály hlavní roli paušální výdaje a jejich zákonné využití.

Správce daně v rámci daňové kontroly zpochybnil uplatněné výdaje ve výši zhruba 14 mil. Kč, neboť si žalobce údajně dostatečně neobhájil jejich daňovou uznatelnost v souladu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů („ZDP“). Uplatněné výdaje poplatníkovi snížil z původních 15 mil. na zhruba 1 mil. Kč, čímž navýšil dílčí základ daně dle § 7 ZDP na 14 mil. Kč. Žalobce se však proti platebnímu výměru odvolal, a tak správce daně přistoupil ke stanovení daně pomocí pomůcek a aplikoval paušálně vynaložené výdaje ve výši 60 %, neboť s ohledem na specifickou skupinu zboží neidentifikoval srovnatelný subjekt, jehož ekonomické ukazatele by se daly použít jako pomůcka pro stanovení daně žalobci.

Žalobce, stejně jako později i Krajský soud, zastával názor, že použití paušálních výdajů jako pomůcky není v jeho situaci dostatečně spolehlivé. Správce daně se navíc při hledání srovnatelných daňových subjektů omezil pouze na ty, které spadají do jeho místní příslušnosti. I kdyby podobný subjekt v České republice neexistoval, mohl si správce daně zjistit obecné obchodní marže velkoobchodníků a vycházet třeba z nich. Pokud existují i jiné nevyčerpané možnosti, jak stanovit daň pomocí pomůcek, tedy například rozšířit vyhledávací kritéria pro porovnání s podobnými subjekty, nelze daňový paušál v tomto případě uznat jako zákonnou způsobilou pomůcku.

Paušálně stanovené výdaje nezohledňují specifika podnikání žalobce jako velkoobchodníka, a navíc jsou omezeny maximální částkou, která byla u žalobce významně překročena. Použití pomůcek musí splňovat racionální povahu a musí v maximální reálně dostupné míře usilovat o přesnost určovaných skutečností. Je zcela pochopitelné, že daňový paušál neodráží kvalifikovaný odhad ekonomické reality daňového subjektu, proto je zpravidla využíván zejména těmi daňovými subjekty, pro které je tento způsob výhodnější než daňově účinné výdaje prokazovat.

Žalovaný (dále také „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, neboť daň po použití paušálních výdajů považoval za spolehlivě stanovenou. NSS námitkám stěžovatele nepřisvědčil a kasační stížnost zamítl. Ačkoliv uplatnění výdajového paušálu jako stanovení pomůcky obecně připustit lze, v žalobcově případě to nebylo na místě.