Obecně můžeme leasing charakterizovat jako jednu z alternativních forem financování potřeb společnosti při využití cizích zdrojů. Pokud bychom chtěli porovnat další charakteristiky (zejména finančního) leasingu v kontextu české legislativy a úpravy dle Mezinárodních účetních standardů (IFRS), nalezli bychom mnoho rozdílů. V současné době je téma harmonizace české legislativy a mezinárodních účetních standardů o to aktuálnější, že od 1.1.2011 došlo v České republice k rozšíření možnosti vykazování dle IFRS. V tomto článku bychom Vás chtěli seznámit alespoň se základními rozdíly české úpravy a současné a chystané úpravy dle IFRS.

Obecné charakteristiky leasingu

Finanční leasing je stále žádanou službou, neboť představuje pro mnohé společnosti snadnější cestu k majetku, aniž by bylo nutné vynaložit nezanedbatelné finanční prostředky v jednom časovém okamžiku. Jedná se o dlouhodobý pronájem, který pokrývá většinu (tj. cca 75 %) ekonomické životnosti daného majetku.  Na konci finančního leasingu bývá většinou převedeno vlastnické právo k tomuto majetku.

Dále již dochází k rozdílnému pohledu na zobrazení finančního leasingu. Zatímco česká legislativa se opírá o právní vlastnictví, mezinárodní standardy se dávají přednost vlastnictví „ekonomickému“. V následujícím textu je pod pojmem pronajímatel/vlastník rozuměna leasingová společnost.

Leasing dle české legislativy

V souladu s českou legislativou se majetek, který je předmětem leasingu ponechává v účetnictví vlastníka (tj. pronajímatele). Pronajímatel majetek eviduje v rozvaze na straně aktiv v historickém ocenění (tj. v ocenění dle pořizovací ceny) a odpisuje ho v souladu se svými interními směrnicemi. Nájemce účtuje pouze o pravidelných splátkách, které zahrnují také finanční služby spojené s leasingem, a případně dle zásady časové a věcné souvislosti postupně rozpouští do nákladů první mimořádnou leasingovou splátku.

Leasing dle platného mezinárodního účetního standardu IAS 17 – Leasingy

V intenzích IFRS se v rámci finančního leasingu převádí všechna podstatná rizika a odměny spojené s vlastnictvím aktiva na osobu nájemce. Pro ocenění v účetnictví nájemce je rozhodující menší z hodnot: tržní (reálná) hodnota majetku nebo současná hodnota leasingových splátek. Předmět finančního leasingu je zaúčtován v rozvaze nájemce v této hodnotě proti závazku uhradit budoucí leasingové platby. Běžné je rozlišení tohoto závazku dle splatnosti splátek na krátkodobou a dlouhodobou část. Leasingové platby obsahují dvě složky – finanční náklad spojený se službou leasingu a vlastní snížení nezaplaceného závazku. Dále nájemce účtuje o odpisech spojených s majetkem. Na konci účetního období je nezbytné aktivum testovat, zda nedošlo ke snížení jeho hodnoty.

U pronajímatele majetek také zůstává v aktivech, ovšem nabývá formy pohledávky v částce, kterou lze rozdělit do dvou složek. První složka představuje pořizovací cenu majetku převzatou z rozvahy, druhá pak představuje dosud nerealizovaný úrokový výnos z leasingových plateb. Inkasovaná leasingová platba pak představuje snížení pohledávky a výnosový úrok.

Leasing dle připravovaného IAS

Připravovaný, zatím neschválený, standard mění pohled na vykazování leasingů. Zásadní změnou by mělo být upuštění od škatulkování leasingů na finanční a operativní a naopak přihlédnutí k principu poskytnutí práva užití majetku a vykazování pohledávek a závazků vyplývajících z nájemních vztahů.

Změna by měla nastat v oblasti klasifikace aktiv, kdy předmět leasingu by měl být z pohledu nájemce vykazován jako „právo užití“, čímž by mělo dojít k oddělení pronajatého majetku od majetku skutečně vlastněného. V pasivech by měl být proti tomuto právu užití vykázán závazek z titulu leasingových plateb.

Pronajímatel by pak měl při uzavírání leasingových kontraktů zvážit, do jaké míry je vystaven rizikům a v jaké míře mu náleží užitky z aktiva, neboť toto rozhodnutí dále ovlivní, jaký model bude pronajímatel ve svém účetnictví uplatňovat. Jedná se o modely tzv. odúčtování nebo tzv. povinnosti plnit.

Model odúčtování by měl být uplatňován, pokud významná část rizik a užitků je převedena na nájemce a pronajímatel tudíž ztrácí faktickou kontrolu nad aktivem. Pronajímatel by v této situaci měl aktivum odúčtovat a měl by jej nahradit aktivem v podobě práva inkasovat platby nájemného.

Model povinnosti plnit by měl být uplatňován, pokud pronajímatel zůstává nadále vystaven významné části rizik a ponechává si také významné užitky spojené s aktivem. V tomto případě by pronajímatel měl ponechat aktivum ve své rozvaze beze změny. Navíc má být do aktiv zaúčtována pohledávka spočívající v právu inkasovat platby nájemného a závazek umožnit používání pronajatého majetku nájemci.

Závěrem

Nově připravovaný standard by měl dále také řešit problematiku krátkodobého pronájmu a samozřejmě problematiku vykazování a zveřejňování požadovaných informací týkajících se leasingů. Standard by se také měl zabývat obecně nájemní vztahem v užších souvislostech, a to zejména v ohledu jeho vymezení, ocenění souvisejících pohledávek a závazků, možného přecenění na reálnou hodnotu a dalšími specifiky. Právě oceňování a možné přecenění na reálnou hodnotu jsou považovány odborníky za slabé místo chystaného standardu. Naopak vyzdvihováno je zpřehlednění vykazovaných položek. O finální podobě standardu Vás budeme informovat.