Úvod

Financovat společnost můžeme z interních nebo externích zdrojů a v praxi se setkáváme s oběma typy. V dnešním článku se blíže podíváme na možnosti financování ze zdrojů mimo společnost.

Proč se externí financování používá? Jaké druhy tohoto typu financování existují? Jaké jsou jeho výhody a nevýhody?

Proč nejen interní financování, ale i externí?

Společnosti v dnešní době často využívají externího financování, a to hned z několika důvodů. Jedním z nejčastějších důvodů, proč se společnosti rozhodnou pro tento způsob, je zafinancování dlouhodobé investice – jako je nákup strojů, budovy, licencí apod. Mezi další důvody patří mimo jiné zvýšení provozního kapitálu nebo zajištění konkurenceschopnosti.  

Externí financování, co tím rozumíme?

Jak už název napovídá, jedná se o financování, které podnik (společnost) získává zvenčí, od jiných subjektů jako jsou ostatní podniky, banky, pojišťovny, vlastníci (akcionáři/společníci), vládní instituce atd.

Mezi obecné hlavní výhody externího financování jednoznačně patří získání většího objemu finančních zdrojů na „neomezenou“ dobu a často i za výhodnějších podmínek, než by tomu bylo z interních zdrojů. Je potřeba si, ale i uvědomit, že jsou to zdroje cizí, a to s sebou nese i zvýšenou míru zadluženosti společnosti, což může způsobit snížení finanční stability společnosti. Pro společnost tato možnost dále znamená vyšší náklady v podobě úrokových sazeb či různých poplatků a v krajních případech to může zapříčinit i ztrátu kontroly společnosti. Níže si představíme některé druhy externího financování. Mezi nejčastější způsoby tohoto druhu financování patří:

• Vklady a podíly zakladatelů (vlastníků)
• Zápůjčky a bankovní úvěry
• Kontokorent
• Leasing
• Faktoring

Vklady a podíly zakladatelů

Mezi první námi vybraný druh externího financování patří vklady a podíly zakladatelů, kdy prostředky získáme přímo od našich majitelů. Vklady zakladatelů můžeme rozdělit na peněžní a nepeněžní. Peněžní zdroje netřeba blížeji specifikovat (přímá platba na bankovní účty společnosti od vlastníka), nepeněžní zdroje jsou brány jako hodnoty, které nejsou peněžními prostředky, ale mohou být převáděny na peněžní prostředky, nebo mají potenciál být využity k úhradě závazků. Nepeněžní vklady jsou z praktického hlediska pro společnost náročnější, zejména z titulu jeho ocenění vkladatelem, ze kterého vyplývají mimo jiné daňové otázky k posouzení. Mezi neodmyslitelné výhody tohoto druhu financování patří „úspora nákladů“, neboť zde není obvykle evidována povinnost plateb úroků ani poplatků a zpravidla tyto vklady nejsou časově omezené. Vlastník se tímto způsobem snaží podpořit činnost společnosti, případně ji stabilizovat. Na druhé straně je nutné zmínit, že zdroje vlastníka, které může do společnosti vložit, nejsou nekonečné a potřeba financování společnosti může být vyšší.    

Právní úpravu pro vklady společníků/akcionářů nalezneme zejména v zákoně č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“) a v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník"). Zde jsou definované jednotlivé povinnosti a náležitosti, které musí být splněny, pokud se společnost rozhodne k tomuto kroku. Doporučujeme při využití této možnosti zajistit přítomnost všech stran v rámci vyhodnocení možných dopadů při této transakci – účetní/daňový/právní pohled.  

Zápůjčky a bankovní úvěry

Asi mezi nejznámější a nejpoužívanější zdroj externího financování patří zápůjčky a bankovní úvěry. Z hlediska splatnosti je můžeme rozdělit na krátkodobé, které mají splatnost do 1 roku a dlouhodobé, které mají dobu trvání více jak 1 rok s tím, že i u dlouhodobých úvěrů a zápůjček se část splatná do jednoho roku vykazuje v rámci účetní závěrky jako krátkodobý závazek. Každá banka nebo jiná finanční instituce si stanovuje své podmínky, za jakých je ochotna zapůjčit finance klientům. Obecně můžeme říct, že k žádosti o úvěr banky vyžadují doložení účetní závěrky za poslední ukončené období (pokud je společnost auditovaná tak i zprávu auditora), přiznání k dani z příjmu právnických osob, aktuální finanční výkazy a také plány do budoucnosti zahrnující i způsob úhrady dané zápůjčky/úvěru.  Výhoda zápůjček a úvěrů je jejich dostupnost a relativně rychlé vyřízení, na jakou výši ovšem každá společnost dosáhne, je na posouzení každé banky/finanční instituce. S úvěry se však neodmyslitelně pojí úroky a různé poplatky (např. za vyřízení žádosti), za které banky propůjčují finance a se kterými je nutné počítat mimo jiné v rámci výsledku hospodaření v jednotlivých účetních období. Současně je také velmi běžné zřízení zajištění úvěru/zápůjčky ze strany společnosti (dlužníka) vůči bance (věřiteli), a to v různých podobách – například zajištění movitých/nemovitých věcí, bankovních účtů, pohledávek apod. Dále je společnost v průběhu „úvěrového“ období povinna předkládat bance jednotlivé, nejen účetní podklady, které slouží k průběžnému vyhodnocování finančního stavu (zdraví) společnosti.   

V účetních předpisech nalezneme bankovní úvěry a zápůjčky zejména v Českém účetním standardu č. 016 a č. 018 a dále ve Vyhlášce č. 500/2002 Sb. pro podnikatele. Zde se mimo jiné dozvíte, jakým způsobem a kdy přijaté úvěry/zápůjčky vykazovat; jak posuzovat úroky/poplatky apod. – náklad vs. vedlejší pořizovací cena dlouhodobého majetku.

Kontokorent

Jedná se o možnost čerpání peněz z běžného bankovního účtu v případě, že na našem podnikatelském účtu není dostatek finančních prostředků, tzv. „můžeme jít do mínusu“. Tato služba není jednorázová a je možno ji neustále opakovat. Zpravidla se jedná o krátkodobou formu financování. Mezi výhody kontokorentu patří zejména rychlá dostupnost (banky obvykle nepožadují předkládat všechny dokumenty jako v případě bankovního úvěru). Naopak s využitím kontokorentu, stejně jako u bankovního úvěru, souvisí náklady v podobě úroků s tím, že úroková sazba bývá vyšší než u „standardních“ bankovních úvěrů.  

Účetní pravidla jsou shodná s pravidly evidovanými u bankovních zápůjček a úvěrů.

Leasing

Další v praxi velmi využívaná forma financování. Prostřednictvím leasingu (jinými slovy „nájmu“) si společnost může zajistit potřebná aktiva bez nutnosti vynaložení finančních prostředků najednou. Své peněžní prostředky rozmělní do jednotlivých období leasingu (leasingových splátek). Nejčastěji si prostřednictvím leasingu pronajímají společnosti automobily, stroje, nebo další výrobní zařízení. Leasing můžeme rozdělit na dva nejznámější druhy – operativní leasing a finanční leasing.

Operativní leasing je v praxi více využívaný, smlouva se uzavírá na dobu, která je poznatelně kratší než u leasingu finančního. Jeho výhoda je nepřenášení rizik z pronajímatele na nájemce například v podobě nebezpečí škody, nebo nákladů na údržbu a opravy, pojištění apod. Po celou dobu užívání je předmět leasingu v plném vlastnictví pronajímatele a nájemce platí pravidelně nájemné. Po ukončení smlouvy se majetek nestává majetkem klienta (nájemce), ale vrátí se majiteli.

Oproti tomu u finančního leasingu se nájemce stará o propůjčený majetek jako by byl jeho vlastní, tzn. platí opravy a provoz. Uzavírá se obvykle na delší dobu. Dále se zde na počátku pronájmu platí jednorázová akontace, která je obvykle od 20 % do 30 % ceny předmětu leasingu, tzn. je nutné počítat s vyšším výdajem na počátku tohoto obchodního vztahu. Na rozdíl od operativního leasingu však má klient možnost (povinnost) po splacení všech sjednaných splátek majetek odkoupit a stát se novým vlastníkem.  

U obou leasingů je nevýhoda výše nájemného, která je vyšší než samotná kupní cena pronajímaného předmětu. Nájemné totiž v sobě zahrnuje již i veškeré poplatky spojené s užíváním daného majetku, takže za sjednanou leasingovou dobu zaplatíme nejen samotnou cenu předmětu leasingu, ale i související náklady. Další nevýhodou je skutečnost, že od počátku využívání není společnost vlastníkem, tzn. má k dispozici „cizí“ majetek, o který se stará dle sjednaných podmínek.

Leasingy, jako takové, musí společnost řešit jak z účetního hlediska (zejména z pohledu časové souvislosti nákladů a výnosů), tak také z daňového pohledu (splnění zákonem stanovených podmínek pro daňovou uznatelnost nákladů v jednotlivých zdaňovacích období). Současně operativní leasing jako takový je řešen (z pohledu smluvního typu) v občanském zákoníku, naproti tomu pro finanční leasing není vymezen žádný smluvní typ, a proto se uzavírá jako nepojmenovaný.

Bližší informace o leasingu můžete nalézt v našem dříve publikovaném článku.

Faktoring

Jedná se o odkup pohledávek před jejich splatností na základě faktoringové smlouvy. Odběrateli zasíláme faktury a zároveň také faktoringové společnosti (faktorovi), která obvykle zafinancuje 80 - 90 % takto „postoupené“ hodnoty pohledávek.

Faktoring má dva druhy, regresivní faktoring tzv. nepravý faktoring, který představuje službu, kde při nezaplacení pohledávky ze strany odběratele zůstává riziko klientovi (dodavateli). Ve smlouvě se nachází tzv. regresní doba, což je ochranná doba, při které faktoringová společnost provádí kroky k inkasování pohledávky. Při tomto faktoringu zůstává pohledávka ve vlastnictví dodavatele. Další druh je bezregresní faktoring, kdy faktor přebírá práva a rizika při postoupení pohledávek a cena této služby ze strany faktora je tím pádem větší než u regresního. Vlastnictví pohledávky však zde přechází z dodavatele na faktora.

Výhodou faktoringu je, že peníze dostaneme v podstatě hned a můžeme je využít okamžitě, naopak je nutné myslet na to, že faktoringová společnost neposkytuje tyto služby zadarmo, tzn. vždy je nutné počítat s úroky a poplatky.

Pro uplatnění faktoringu neexistuje žádná definice v zákoně, jelikož se jedná o smluvní vztah. Obecně se vždy vychází z občanského zákoníku a z obecně platných účetních předpisů. Faktoring byl také jedním z témat Interpretace národní účetní rady, a to I-12.  Současně i v našem GT Newsletteru jsme se tímto tématem v minulosti hlouběji zabývali.

Dopady ve státních výkazech

Každý druh externího zdroje financování je nutné správně promítnout do účetní závěrky společnosti (účetní jednotky). Financování z externích zdrojů vykazujeme v rozvaze obvykle v oblasti závazků (zejména zápůjčky a úvěry, kontokorent) – krátkodobé/dlouhodobé, tak v oblasti výkazu zisku a ztráty (zejména úroky, poplatky). Oblast leasingu je průběžně evidována ve výkazu zisku a ztráty (nájemné a jiné poplatky) a v rozvaze (závazky – leasingové splátky). Faktoring se eviduje jak v rozvaze (oblast pohledávek), tak ve výkazu zisku a ztráty (zejména poplatky, úroky a postoupení pohledávek).

Závěr

Existuje nespočet druhů externího financování, které v našem článku nemáme zmíněné jako je např. financování formou dotací, oblast dluhopisů, prodej majetku atd. V našem článku jsme chtěli přiblížit nejčastěji využívané formy financování z cizích zdrojů, nicméně je vždy na každé společnosti, aby si provedla podrobnou analýzu, jaký druh financování bude pro ni nejvhodnější nejen v rámci aktuální potřeby, ale i s ohledem na budoucí období a očekávané povinnosti.

Pokud máte otázky (nebo si nejste jistí) nejen ve vztahu dopadů externího financování na finanční výkaznictví neváhejte nás kontaktovat. Rádi zodpovíme vaše dotazy.

Autor: Michal Kováč, Petra Stys, Kateřina Hubičková