Chat GPT, Microsoft Copilot nebo třeba chatbot Gemini – většina z nás dobře zná alespoň některý z populárních jazykových modelů a jiných pomocníků fungujících na bázi umělé inteligence. Způsoby, možnosti a četnost využití AI technologií v různých odvětvích v současné době rostou skokovým tempem. Umělá inteligence představuje klíčový nástroj pro zefektivnění nejrůznějších procesů, zpracování dat a automatizaci rutinních úkolů. Současně s tím se AI stává neodmyslitelnou součástí našich každodenních životů.

S ohledem na rychlost, jakou se jednotlivé nástroje umělé inteligence vyvíjí, přibývá také množství otázek spojených s tímto odvětvím, se kterými bude nutné se vypořádat – otázek pragmatických, etických i právních. Jednou z nejdiskutovanějších a nejproblematičtějších právních oblastí v souvislosti s umělou inteligencí je právo duševního vlastnictví. Nejzásadnější koncepční otázkou je v tomto směru úvaha, zda AI může být považována za autora díla, případně původce vynálezu. A v případě že ne, jak jsou díla vytvořená umělou inteligencí z právního hlediska chráněna?

Případ DABUS

DABUS neboli Device for Autonomous Bootstrapping of Unified Sentience je systém umělé inteligence vytvořený počítačovým vědcem Stephenem Thalerem. DABUS dle tvrzení doktora Thalera zcela samostatně vytvořil dva vynálezy, a to fraktální design nádoby na nápoje a nouzové zařízení k upoutání pozornosti. Oba tyto výstupy se doktor Thaler pokusil zaregistrovat u patentových úřadů v různých zemích (například v Austrálii, Jižní Koreji, JAR, USA, na Novém Zélandu i v EU), přičemž jako jediného původce vynálezů uvedl systém DABUS. V drtivé většině zemí byly přihlášky zamítnuty, nicméně ve dvou státech byla registrace úspěšná.

V červenci 2021 schválila patent na fraktální design nádoby na nápoje JAR a krátce poté uznal patentový soud v Austrálii, že DABUS může být uveden jako vynálezce (australské rozhodnutí bylo ovšem později napadeno).

V ostatních zemích se však patentové úřady a soudy většinou shodly na jednom: původcem vynálezu může být pouze fyzická osoba. Tento závěr lze vyčíst například z rozhodnutí Evropského patentového úřadu, Spolkového patentového soudu v Německu nebo Nejvyššího soudu ve Velké Británii a je odvozen zejména z úvahy, že původce vynálezu nabývá práva k patentu, a proto musí být subjektem nadaným právní osobností. A contrario se tedy nemůže jednat o stroj. Rozhodovací orgány také posuzovaly, zda na doktora Thalera jakožto vlastníka a tvůrce DABUS mohlo přejít právo k patentu jakožto na právního nástupce DABUS. Nicméně vzhledem k tomu, že DABUS sám dle názoru příslušných orgánů právo k vynálezům nenabyl, nemohl toto právo ani převést na nikoho dalšího.

Doktor Thaler opakovaně volal po změně rigidního a do značné míry formalistického výkladu pojmu původce vynálezu, který zjevně nereflektuje nástup generativní AI. K přehodnocení právní konstrukce, podle níž musí být původcem vynálezu za všech okolností výhradně fyzická osoba, však zatím v rámci pokračujících soudních řízení v žádné zemi nedošlo.

Česká judikatura

V kontextu české judikatury je jedním z prvních klíčových rozhodnutí rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 10 C 13/2023-16, ve kterém soud dospěl k závěru, že umělá inteligence nemůže být autorem díla. V pojednávaném případě se jednalo o spor mezi žalobcem, který zadal AI úkol vytvořit obrázek a žalovaným, který tento obrázek následně bez souhlasu použil na svých webových stránkách. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že obrázek vygenerovaný umělou inteligencí není autorským dílem, jelikož dle autorského zákona se za autora považuje pouze fyzická osoba, která dílo vytvořila. Vzhledem k tomu, že AI není fyzickou osobou, nemůže být z pohledu platné právní úpravy autorem. Úskalí ovšem spočívá v tom, že ani osoba, která dala AI pokyn k tvorbě obrázku, nemůže být považována za autora. Zadavatel totiž umělé inteligenci poskytl pouze námět nebo myšlenku, které ovšem nejsou samy o sobě autorským dílem. Autorský zákon tedy ve svém důsledku v současnosti obrázkům generovaným AI neposkytuje žádnou ochranu.

Budoucnost právní úpravy generativní AI

Spíše nežli o mezerách v právní úpravě duševního vlastnictví v souvislosti s umělou inteligencí lze hovořit o úplné absenci komplexní legislativy. Nepřipravenost na novou realitu, jíž je AI nepochybně součástí, se týká jak českého právního řádu, tak práva mezinárodního. Jak říká klasik: Nespravedlivý zákon není zákonem, ale žádný zákon je vždy nespravedlností. Bude proto zajímavé sledovat, jakým způsobem se bude vyvíjet legislativní ukotvení problematiky autorství umělé inteligence. Zareaguje zákonodárce na tíživou potřebu zákonné regulace, anebo bude po dlouhá léta řešení jednotlivých situací ponecháno v rukou soudů?