Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) vydal v nedávné době rozhodnutí s významnou českou stopou. SDEU se v popisovaném rozhodnutí zabýval předběžnou otázkou, zdali má propuštěný zaměstnanec nárok na finanční náhradu za dny nevyčerpané dovolené za období ode dne propuštění ze zaměstnání, do dne, kdy do něj byl znovu přijat.

Vznesené předběžné otázce předcházel soudní spor mezi zaměstnankyní na straně jedné a Ředitelstvím silnic a dálnic ČR, jakožto zaměstnavatelem na straně druhé. Zaměstnankyně byla u zmiňované společnosti zaměstnána od roku 2009 na základě pracovní smlouvy, následně však v roce 2013 obdržela ze strany zaměstnavatele výpověď.

V původním soudním řízení, které se odehrávalo před českými soudy, bylo nakonec rozhodnuto, že výpověď ze strany zaměstnavatele byla neplatná. Dotčená zaměstnankyně po obdržení výpovědi zaměstnavateli oznámila, že trvá na dalším zaměstnání, nicméně jí, až do pravomocného rozhodnutí ohledně neplatnosti výpovědi, práce přidělována nebyla.

Posléze byla zaměstnankyně v roce 2017, kdy byl již spor ohledně neplatnosti výpovědi před tuzemskými soudy ukončen, znovu zaměstnána u téhož zaměstnavatele. Poté, co teda byla zaměstnankyně znovu přijata do původního zaměstnání podala žádost o to, aby mohla čerpat dovolenou za kalendářní rok, kterou nevyčerpala v mezidobí ode dne propuštění ze zaměstnání až do dne, kdy do něj byla znovu přijata. Zaměstnavatel žádosti zaměstnankyně nevyhověl a poté, co ji i přes nesouhlas zaměstnavatele začala čerpat, byla zaměstnankyně z důvodu nedovolených absencí opětovně propuštěna.

Po opětovném propuštění, nyní z důvodu nedovolených absencí se zaměstnankyně znovu obrátila na soud s žalobou, v níž se domáhala zaplacení náhrady platu včetně úroků z prodlení za dny dovolené v období ode dne prvního propuštění ze zaměstnání až do dne, kdy do něj byla opětovně přijata. Zaměstnankyně však s žalobou neuspěla ani u prvního, ani u druhého stupně soudní soustavy, a tak se rozhodla proti rozsudku Krajského soudu v Brně podat dovolání.

Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací posléze podal k SDEU žádost o rozhodnutí v úvodu uvedené předběžné otázky ohledně finanční náhrady za dny nevyčerpané dovolené. SDEU se ve svém rozhodnutí zabýval výkladem souladu příslušného článku směrnice 2003/88/ES ohledně úpravy pracovní doby s tuzemskou judikaturou, respektive zákony. 

Podle českých právních předpisů, konkrétně dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) má zaměstnanec, který dostal výpověď, ale písemně zaměstnavateli oznámí, že na svém zaměstnání trvá, nárok na náhradu mzdy nebo platu až do chvíle, kdy soud rozhodne o tom, zda byla či nebyla výpověď platná. Tuzemská judikatura dále říká, že: „Pokud ovšem zaměstnanec od okamžiku, kdy zaměstnavateli oznámil, že chce pracovat, do okamžiku, kdy byla jemu daná výpověď prohlášena za neplatnou, skutečně nepracoval, nepřiznává se mu za toto období nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok.“ A právě tato rozhodovací praxe českých soudů byla podrobena revizi ze strany SDEU.

SDEU ve svém rozhodnutí shledal mimo jiné, že nárok na placenou dovolenou, který zakládá směrnice 2003/88/ES ohledně úpravy pracovní doby, má dvojí účel, a to jednak umožnit zaměstnanci, aby si odpočinul od plnění úkolů, a jednak aby měl čas na oddech a mimopracovní zájmy.

Výše uvedený dvojí účel dovolené, tak logicky nemůže být naplněn v případě, kdy zaměstnanec nepracoval, dle SDEU však existují výjimky, kdy je nutné nárok na dovolenou poskytnout i zaměstnancům, kteří nepracovali. Tak je tomu i v případě, kdy zaměstnanci, který byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání a poté do něj znovu přijat, nebylo umožněno pro svého zaměstnavatele skutečně pracovat.

A právě tato výjimka spadá i na námi popisovaný případ zaměstnankyně, které tak byl dle SDEU v rozporu se směrnicí 2003/88/ES ohledně úpravy pracovní doby, odepřen nárok na finanční náhradu za dny nevyčerpané dovolené za období ode dne propuštění ze zaměstnání, do dne, kdy do něj byla znovu přijata.

Výše popsané rozhodnutí SDEU, tak jistě přinese změnu v rozhodovací praxi českých soudů, které se doposud stavěly k nárokům na náhradu placené dovolené po dobu trvání soudního sporu ohledně neplatnosti výpovědi z pracovního poměru odmítavě.