Nejvyšší správní soud dne 16. května 2023 rozhodl ve věci daňové uznatelnosti nákladů na poradenství, které společnosti poskytovaly společnosti začleněné do mezinárodní skupiny. Správce daně odmítl uznat náklady na přijaté služby jako daňově uznatelné, jelikož dle jeho názoru společnost nepředložila dostatečné důkazy prokazující konkrétní obsah a rozsah služeb.

Skupina poskytovala společnosti poradenské služby týkající se výroby, služby související s refinancováním úvěru a podpůrné služby (především v oblasti IT a HR, manažerské služby, právní poradenství a další poradenství v oblasti prodeje a marketingu).

NSS vyhověl námitkám společnosti týkající se nákladů na výrobně-poradenské služby. Uvedl, že je nepřiměřené vyžadovat po společnosti, aby každou jednotlivou „výrobní radu“ konkrétně označila a vyčíslila její ekonomický přínos v podobě dosažených úspor ve výrobě. Uznání nákladů je podmíněné faktem, že vynaložené náklady bezprostředně souvisí s podnikatelskou činností, jsou přiměřené a mezi jejich vynaložením a očekávanými příjmy existuje přímý vztah. NSS uvedl, že mezi výdaji a příjmy nemusí nutně existovat vztah přímé úměry, avšak musí se jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené.

Naopak NSS nepřisvědčil námitkám společnosti vztahující se ke službám refinancování bankovního úvěru přefakturovaným od mateřské společnosti. Na úrovni celé skupiny byly externími poradci poskytnuty poradenské služby spojené s nezbytnou potřebou nového financování. Náklady na poradce byly následně rozděleny mezi jednotlivé společnosti ze skupiny, jež čerpaly úvěr, dle objemu čerpaných finančních prostředků. NSS aproboval názor daňových orgánů, že společnost věrohodně neprokázala konkrétní rozsah a obsah přijatých poradenských služeb. Současně ani neprokázala podmínky čerpání úvěrů a jejich jednotlivé výše, jež čerpaly ostatní společnosti ve skupině. Tím byly vyvolány pochybnosti o tom, zda náklady vynaložené na poradenství v souvislosti s refinancováním bankovního úvěru byly rozděleny mezi společnosti ve skupině podle správného alokačního klíče.

Obdobně nesouhlasil NSS s námitkami společnosti týkajícími se nákladů na podpůrné služby poskytované mateřskou společností. Předložené podklady, včetně výpovědí svědků a doložené e-mailové komunikace, nebyly v tomto případě dostačující. Společnosti chyběly dostatečné důkazní prostředky prokazující konkrétní obsah a rozsah služeb, přičemž ani nebyl doložen způsob, jakým byla určena odměna za přijaté služby.

Rozsudek znovu poukazuje a apeluje na důležitost dostatečných důkazních prostředků prokazujících přijetí služeb, jejich rozsahu a přínosu pro daňový subjekt. Rovněž zdůrazňuje úlohu daňového subjektu věrohodně objasnit výši zaplacené odměny za přijaté služby, což nabývá na významnosti zejména v případech, kdy je celková výše odměny alokována mezi více příjemců ve skupině.

O podstatu vnitroskupinových služeb se správce daně stále více zajímá a jak naznačuje tento rozsudek, může si v takových případech od společností vyžádat jejich podrobnou dokumentaci, přičemž si s jejich obecným vymezením již nevystačí.