Postup správce daně je v daňových řízeních limitován pravidly procesního práva pro správu daní, které jsou zakotvené v zákoně č. 280/2009 Sb. daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „DŘ“). Důležitou součástí těchto pravidel jsou základní zásady daňového řízení, jejichž cílem je ochrana práva daňového subjektu na spravedlivý proces.

Tento článek představuje shrnutí procesních situací a pravidel pro postup daňového subjektu, jejichž prostřednictvím může pasivitu správce daně řešit dotčená osoba formální cestou. Daňový subjekt by v každé procesní situaci měl v prvním řadě pečlivě zvážit, který z ochranných prostředků je nejvhodnější, a jestli účelu daňového řízení není možno lépe dosáhnout jinou formou vzbuzení procesní aktivity správce daně.

Nečinnost správce daně a její vymezení

Jednou z podmínek spravedlivého procesu je dodržování zásady rychlosti řízení. Správce daně by měl v souladu s Listinou základních práv a svobod, která je součásti ústavního pořádku České republiky, a v souladu s § 7 DŘ postupovat bez zbytečného průtahu, tj. daňové řízení má trvat jen tak dlouho, jak to nezbytně vyžaduje samotný účel. V opačném případě může nečinnost správce daně způsobit daňovému subjektu újmu, a to z důvodu narůstajících úroků z prodlení, nejistoty ohledně výsledku řízení či zadržování nadměrného odpočtu na DPH. Důvody, na jejichž základě možno mluvit o pasivitě správce daně, jsou specifikovány v DŘ, a to následovně:

• marné uplynutí zákonem stanovené lhůty určené pro vykonání určitého právního úkonu ze strany správce daně;
• nedodržení lhůty ze strany správce daně, která je pro provedení daného úkonu při správě daní obvyklá;
• správce daně nevydal rozhodnutí bezodkladně poté, co došlo k shromáždění podkladů nutných pro jeho vydání.

Dalším důvodem, pro který může daňový subjekt brojit proti nečinnosti správce daně, spočívá v tom, že marně uplynuly tři měsíce od doby, kdy byl učiněn poslední úkon v řízení, a to bez ohledu na to, jestli byl úkon vykonán správcem daně vůči osobě, která podnět podává nebo dotčené osoby vůči správci daně. Tento důvod uvádíme odděleně, vzhledem k tomu, že má vůči výše uvedeným okolnostem subsidiární charakter. Uplatní se pouze v případě, kdy podnět dotčené osoby nebude možné navázat na marné uplynutí zákonné či obvyklé lhůty, popřípadě na shromáždění všech podkladů pro vydání rozhodnutí. 

Přesný časový horizont, který má správce daně pro vyřízení určitého úkonů k dispozici, je v některých procesních situacích specifikován pokynem č. MF – 5 o stanovení lhůt při správě daní. Pokyn v praxi blíž specifikuje lhůty, které jsou DŘ vymezené širším pojmem „obvyklá lhůta“. Z obvyklejších situací jde např. o tyto lhůty:  

• lhůta 6 měsíců pro vydání rozhodnutí o odvolání v souladu s § 116 odst. 1 DŘ, s výjimkou některých případů,
• lhůta 6 měsíců pro vydání rozhodnutí o prominutí daně nebo příslušenství daně podle § 259 DŘ, kromě případů uvedených v ustanovení § 260 DŘ,
• lhůta 3 měsíců pro vydání rozhodnutí o závazném posouzení dle § 132, odst. 1 DŘ, pokud není stanoveno jinak,
• lhůta 30 dnů pro vydání rozhodnutí o navrácení lhůty v předešlý stav podle ustanovení § 37 odst. 2 DŘ,
• lhůta 30 dnů pro vydání rozhodnutí o stanovení záloh dle § 174, odst. 5 a 6 DŘ apod.

Ochrana daňového subjektu před nečinností správce daně dle daňového řádu

Způsob, jakým se daňový subjekt může proti zbytečným průtahům a nepřiměřené délce řízení bránit, řeší přímo ustanovení § 38 DŘ. Podnět na nečinnost správce daně je oprávněna podat osoba zúčastněná na správě daní, tzn. příslušný daňový subjekt, jako i třetí osoba. O tom, jestli je podnět důvodný, rozhoduje v rámci své řídicí pravomoci nejbližší nadřízený správce daně.

V případě, kdy nejbližší nadřízený správce daně vyhodnotí podnět daňového subjektu jako důvodný, přikáže nejpozději do 30 dnů po jeho obdržení podřízenému orgánu, aby zjednal nápravu. Nezjedná-li správce daně takovou nápravu do 30 dnů od přijetí příkazu, je nejbližší nadřízený správce daně povinen sám bezodkladně přijat opatření vedoucí k nápravě a o provedených opatřeních vyrozumět osobu, která podnět podala.

DŘ nestanoví konkrétní formu, jakou by měl nadřízený správce daně podatele o kladném vyřízení podnětu vyrozumět. Za relevantní vyrozumění lze v případě kladného vyřízení podnětu považovat i konkludentní jednání. V souladu se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie tak k vyrozumění dojde současně s úkonem, jehož vykonání se osoba zúčastněná na správě daní brojením proti nečinnosti domáhá. 

Pokud nadřízený správce daně shledá podání, ve kterém osoba zúčastněná na správě daní upozorňuje na porušení zásady postupovat v řízení bez zbytečných průtahů, neoprávněným, je povinen vyrozumět o tom podatele. Brojí-li podatel svým podnětem proti nečinnosti z toho důvodu, že podklady potřebné pro vydání rozhodnutí byly již všechny soustředěny, musí vyrozumění obsahovat také informaci, které z podkladů správce daně postrádá.

Forma, jakou se vyrozumění podatele provede, bude v tomto případě záviset od závažnosti případu. Na rozdíl od kladného vyrozumění, je konkludentní jednání správce daně z povahy věci vyloučeno.

Cesta soudní ochrany - Žaloba na nečinnost

Nebude-li daňový subjekt s výsledkem postupu finanční správy spokojen, případně se výsledku nedočká v zákonem stanovené lhůtě, má možnost využít další z ochranných prostředků, kterým je správní žaloba. Tento instrument soudní ochrany má subsidiární charakter, neboť ho lze využít jenom za podmínky, že dotyčná osoba bezvýsledně vyčerpala ochranné prostředky stanovené procesním předpisem pro řízení u správního orgánu. V souladu se soudním řádem správním je možné správní žalobu podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy marně uplynula lhůta stanovená zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon.

Soňa Hanigovská & Jan Tahal