Petra Vaněčková | 6.11.2024
Ze 40 na 251 paragrafů aneb Vše o novém zákonu o účetnictvíDaně, účetnictví, právo a nejen to. Všechny klíčové novinky pro váš byznys.
Adam Pinďák | 20. Září 2021
Na tomto místě bychom Vás rádi stručně seznámili se závěry nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu 3 Afs 40/2018-68 ze dne 27. srpna 2021, kterým tento soud navázal na svá dřívější rozhodnutí ve věci určení skutečného vlastníka příjmů plynoucích daňovému nerezidentovi, v tomto případě konkrétně se zřetelem k existenci tichého společníka.
Předmětem sporu byla otázka doměření srážkové daně tuzemskému plátci z titulu platby úroků plynoucích nizozemskému daňovému rezidentovi jakožto příjemci. Dle tvrzení daňového subjektu byla v okamžiku výplaty úroků jejich právním vlastníkem pouze společnost se sídlem v Nizozemsku, a to na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi oběma společnostmi.
Správce daně nicméně v rámci daňového řízení získal na vyžádání od Policie ČR kopii smlouvy o tichém společenství uzavřené mezi tuzemským daňovým subjektem, nizozemskou společností a společností se sídlem na ostrově Man, na jejímž základě správce daně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla uzavřena a úroky byly vyplaceny v rámci smlouvy o tichém společenství, přičemž skutečným vlastníkem vyplácených příjmů byla z 99 % právě společnost se sídlem na ostrově Man.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem správce daně o tom, že skutečným vlastníkem příjmů v posuzovaném případě nebyla nizozemská společnost, nýbrž tichý společník, a potvrdil správnost doměření srážkové daně v této souvislosti, k čemuž dále uvedl, že takovému jednání daňového subjektu, které zjevně vedlo k obcházení smlouvy o zamezení dvojího zdanění, nelze poskytovat soudní ochranu.