Dvanáctý únorový den letošního roku se zapíše nejen do dějin judikatury, ale také odborníků v oblasti daní. Nejvyšší správní soud vydal průlomový rozsudek pro daňovou oblast, který nadzdvihl ze židle širokou odbornou veřejnost.

NSS se totiž zastal firmy Vyrtych a.s. se sídlem v Židněvsi na Mladoboleslavsku, která se zabývá výrobou svítidel. Té finanční správa nepřiznala nárok na odpočet daně kvůli údajnému zapojení do podvodného řetězce. NSS v odůvodnění rozsudku uvedl, že je zcela nepřípustné, aby finanční úřad vyměřil daň komukoliv v libovolně dlouhém řetězci, ani aby se zaměřil na plátce, u kterého bude daňový výnos nejsnáze vymahatelný.

NSS svým výrokem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze. Firma Vyrtych podle něj splnila veškeré podmínky stanovené pro přiznání nároku na odpočet. Naopak finanční správa podle názoru soudu nedoložila zcela jasně to, že by firma věděla o podvodném jednání, nebo že by se ho účastnila, anebo se při uzavírání obchodu chovala neobezřetně.

Abychom pochopili souvislosti, musíme se vrátit o několik let nazpět. V roce 2010 vyslal Soudní dvůr EU všem členským zemím vzkaz, jak účinně bojovat proti podvodům na DPH.

Znakem podvodu ve smyslu evropské judikatury je to, že jeden z účastníků daň neodvede a další si ji odečte. Podle vyjádření soudu však nelze za „jednoho“ a „dalšího“ považovat automaticky „kteréhokoli“ z účastníků v řetězci obchodů. Vždycky je třeba hledat vazby mezi neodvedením daně, nárokováním odpočtu a povědomím o možném podvodu.

Soudkyně Lenka Matyášová v odůvodnění rozsudku uvedla, že: „Opačným způsobem by byla zcela nepřípustně zakládána objektivní daňová odpovědnost kteréhokoli subjektu zapojeného v obchodním řetězci a odpovědnost za pohyb a osud zboží.“

Finanční správa teď analyzuje rozsudek Nejvyššího správního soudu. Podle něj musí firmě Vyrtych, kterou podezíral z daňového podvodu, přiznat odpočet daně z přidané hodnoty (DPH). V rozsudku NSS se dál uvádí, že prověřování obchodních partnerů v řetězci nelze bezmezně rozšiřovat a „extenzivně dovozovat, že se má jednat o nekonečně dlouhý řetězec osob”.

V odůvodnění rozsudku se píše, že nebylo prokázáno, že by společnost v dobré víře nebyla:

„Nebyla-li na určitém článku řetězce daň odvedena, nemůže dojít k odmítnutí nároku na odpočet tomu, kdo v dobré víře získá zdanitelné plnění, aniž by o nezákonných praktikách jiného plátce či plátců věděl či mohl vědět,” stojí v rozsudku.

Na základě konkrétních okolností případů, dospěl NSS k závěru, že nelze odepřít této firmě nárok na odpočet, protože správce daně neshromáždil dostatečně důkazů pro prokázání vědomé účasti daňového subjektu na podvodném jednání a neobezřetnosti při uzavírání obchodu.

Dále je v rozsudku uvedeno, že: 

„Z vazeb mezi zúčastněnými subjekty, jak vyplývají ze spisového materiálu, nebylo prokázáno, že by stěžovatel v tomto ohledu v dobré víře nebyl. Nemůže mu být přičítáno k tíži jednání jiných daňových subjektů, s nimiž neměl založeny obchodněprávní vztahy."

„Dle přesvědčení NSS nelze požadavek evropské judikatury stran prověřování věrohodnosti obchodních partnerů v řetězci extenzivně a bezmezně rozšiřovat.“

„Nebylo prokázáno, že by stěžovatel v tomto ohledu v dobré víře nebyl.“

„Nelze extenzivně dovozovat, že se má jednat o nekonečně dlouhý řetězec osob, kam až by měla povědomost osoby povinné k dani, která zdanitelné plnění uskutečnila a její „obezřetnost“ sahat.“

Rozbor judikatury

Ohnisko sporu uváděného rozsudku spočívá v právní úpravě nároku na odpočet daně, principu daňové neutrality, zneužití práva jako i ve vědomém zapojení daňového subjektu do podvodného řetězce.

Nárok na odpočet je v praxi

• podmíněn splněním legislativou stanovených povinností nebo
• odmítnut v případě uplatňovaní nároku podvodně nebo zneužívajícím způsobem.

Právě účast na obchodní transakci zatížené podvodem na DPH byla skutečnost „neoprávněně“ připisována stěžovateli finanční správou.

V souladu s judikaturou nelze odpočet na DPH uznat v případě, pokud v řetězci se zbožím, které předcházely dodání zboží stěžovateli, byl spáchán podvod s DPH a stěžovatel si je daného podvodného konání vědom.

Řešení sporu stálo především na předložení důkazů k prokázání subjektivní stránky stěžovatele, tj. stěžovatel o podvodném jednání věděl či vědět mohl a posuzování nestandardnosti obchodní transakce, tzv. objektivní okolnosti.

Městský soud kladl stěžovateli za vinu jeho postup při získávání Vývojového centra v rámci výběrového zřízení. Hodnotil ho jako jednání neobezřetné, bez příslušné péče řádného hospodáře a úmyslní ignoraci nestandardních okolnosti v průběhu obchodního případu za účelem úniku na DPH a narušení daňové neutrality.

NSS zrušil rozhodnutí Městského soudu.

Dle názoru soudu:

• musí být absence dobré víry stěžovatele a objektivní okolnosti prokázaná bez jakýchkoli pochybností
• musí důkazy logicky a ve vzájemné souvislosti podložit podezření o nekalých skutečnostech provázených nákup majetku
• hodnocení důkazů nemůže probíhat účelově, vyzdvihnutím důkazů k tíži stěžovatele a pominutím těch, které jsou v jeho prospěch

Dle konstatování NSS nelze stěžovateli klást k tíži skutečnosti, které nastaly ex post, nemožno z nich dovozovat nedostatečnou obezřetnost a hodnocení důkazu se souvislostí s podstatou věci.

Soud tedy dospěl k závěru, že v rámci obchodního řetězce zatíženého podvodem nelze stricto sensu za „jednoho“ a dalšího automaticky považovat „kteréhokoli“ z účastníků řetězci obchodů.

Při podvodném konání je vždy potřebné hledat příčinnou souvislost mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu a prokázáním vědomosti o skutečnostech svědčících možnému podvodnému jednání za účelem vylákaní odpočtu na dani mezi těmito subjekty. Ochrana plateb do veřejného rozpočtu je sice legitimní, ale je nezbytné, aby finanční správa realizovala výběr opatření, směrujících k splnění účelu, v souladu se zásadou zákonnosti a proporcionality.