Představte si situaci, žijete si spokojeně ve svém rodinném domě na venkově, každý den si ráno uděláte kávu a chodíte se kochat na zahradu výhledem do ničím nerušené krajiny a jediné co slyšíte, jsou zvuky ptáků a jemné šumění nedalekého lesa. To je idylka, nemyslíte? Pravděpodobně si všichni odpovíte, že ano. Poskytuje vám ale české právo dostatečné záruky na ničím nerušenou idylku, konkrétněji řečeno, máte právo na nerušenou „pohodu bydlení“?

Odpověď by vás možná překvapila. Aktuální stavební zákon zakotvuje institut námitek při řízení o povolení záměru, jako je například řízení o povolení stavby nebo stavební úpravy.[1] Smyslem tohoto institutu je garance oprávnění pro účastníky řízení v jednotlivých řízeních, kterými jsou typicky vlastníci sousedních nemovitostí,[2] vstupovat do toho řízení a upozorňovat na potenciální zásahy do jejich práv a povinností v důsledku vznikající stavby. Námitky mohou mířit jak na nesoulad stavby s technickými požadavky na výstavbu, tak i na důsledky, které může daná stavba způsobovat. Nejčastěji se bude jednat o takzvané imise, jako jsou hluk, znečištění, vibrace nebo zastínění.

Právě výše zmíněné imise tvoří jednotlivé činitele, které mohou přispívat k tomu, že bydlení bude zdravotně rizikové nebo nevhodné pro různé okruhy uživatelů. Jinými slovy, jak konstatoval Nejvyšší správní soud, tyto faktory mohou mít společně vliv na narušení pohody bydlení.[3] Nejvyšší správní soud totiž definuje pohodu bydlení jako „souhrn činitelů a vlivů, které přispívají tomu (…) aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení“[4]. Samotný obsah pojmu „pohoda bydlení“ je zajištěn kvalitou jednotlivých složek jako je právě čistota ovzduší, hladina hluku, hladina prachu, množství zeleně a podobně. Jinými slovy, pokud by se vám vaše idylka s kafíčkem proměnila v každodenní rutinu, kdy začnete odchod do práce tím, že si dáte špunty do uší, roušku na ústa proti prachu, obujete si tenisky a do práce namísto procházky hezkou alejí absolvujete překážkovou dráhu mezi hromadami štěrku, suti a jiného stavebního materiálu, tak můžete dost po právu namítat, že je vaše pohodlí domova fuč.

Zřejmě není žádným tajemstvím, že vše má ale své meze. Obecně platí, že svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda jiného.[5] Pakliže váš budoucí soused chce stavět a činí tak v souladu se zákonem, nelze mu to zakázat jenom proto, že to ostatním na nějaký čas způsobí diskomfort. Je to však vždy otázka intenzity, tedy do jaké míry je vaše „pohodlí“ narušeno a zda k tomu existuje oprávněný důvod na straně třeba právě vašeho potenciálního souseda – rušitele pohodlí.

Judikatura k těmto otázkám zaujala celkem logické stanovisko, tedy že je na místě posuzovat jednotlivé zásahy do pohodlí vždy s přihlédnutím k místním poměrům nebo zvyklostem.[6] Jinak bude posuzována stavební činnost v centru Prahy a jinak na vsi.

To ovšem neznamená, že neexistuje jakákoliv šance se proti rušiteli bránit. Pokud byste se v podobné situaci ocitli, je vždy dobré podrobněji identifikovat, jaké jsou rušivé činitele nebo v čem spatřujete, že se daná situace vymyká místním zvyklostem. V takovém případě by měl podle Nejvyššího správního soudu stavební úřad těmto námitkám naslouchat a buď stanovit podmínky, které rušivé činitele eliminují, nebo danou stavbu vůbec nepovolovat.[7] A v případě neúspěchu v rámci stavebního řízení je zde stále k dispozici právo domáhat se náhrady nemajetkové újmy, kterou může být právě i snížené pohodlí bydlení.

[1] Ustanovení § 190 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon

[2] Např. účastníci podle ustanovení § 182 písm. d) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon

[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 2 As 44/2005

[4] Tamtéž

[5] Mill, John Stuart (1956). On Liberty. Cambridge University Press.

[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2016, sp. zn. 9 As 68/2016

[7] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 6 As 171/2019