Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) řešil dne 31. října 2022 kasační stížnost mezi dvěma stranami, kde na jedné straně stála náboženská obec (dále jen „žalobkyně“) a proti ní na straně druhé Odvolací finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“). Spor těchto stran vznikl na základě provedené daňové kontroly, kde bylo zjištěno, že farářka má trvalý pobyt ve shodné obci, kde je situovaný také služební byt, proto nemohlo dojít ke splnění jedné z podmínek pro osvobození nepeněžního plnění ve formě přechodného ubytování dle § 6 odst. 9 písm. i) zákona o daních z příjmů (dále jen „ZDP“). Z tohoto důvodu správce daně dodatečně stanovil žalobkyni daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 2013 a 2014.

V kasační stížnosti žalobkyně namítá, že správce daně špatně a neférově stanovil výši nepeněžního plnění (ocenění majetku), když nezohlednil při výpočtu obvyklé ceny nájmu odpovídající dobu užívání služebního bytu pro duchovní činnost, který byl komunitně užívaný podle rámcové smlouvy uzavřené s Radou starších v poměru 50 % pro osobní potřebu a 50 % pro služební účely. Podle stěžovatelky měla být nejprve zohledněna tržní cena služebního ateliéru, následně redukována o odpočet nájemného podle míry využívání ke služebním účelům a v poslední řadě také o polovinu úhrad za výdaje spojené s užíváním služebního bytu, jelikož si energie platila farářka na vlastní náklady. Takto stanovená výše nepeněžního plnění by byla podle stěžovatelky pravděpodobně výrazně nižší, než je částka 3 500 Kč měsíčně, která tvoří limit pro daňové osvobození poskytnutého nepeněžního plnění.

Správce daně nebyl podle stěžovatelky oprávněn samostatně spekulovat o obsahové a časové náplni výkonu duchovenské činnosti, jelikož neměl k dispozici dokumenty, kterými byl vymezen jak obsah pracovněprávního vztahu, tak i rozsah užívání služebního bytu. Závěrem v kasační stížnosti žalobkyně shrnula, že daňová správa nepostupovala v souladu se zákonem o oceňování majetku a nezjišťovala skutečnou tržní obvyklou cenu srovnatelné služby, nýbrž si celý proces přizpůsobila v neprospěch stěžovatelky tím, že odmítla akceptovat usnesení Rady starších o míře využívání bytu pro soukromé účely a následně nerespektovala reálné tržní zákonitosti.

Závěr NSS

Jako první poukazuje NSS na to, že služební byt není v oblasti oceňování majetku samostatnou kategorií bytů, která by měla být odlišitelná od „ostatních“ bytů, co se jejich hodnoty týče. Z tohoto důvodu není relevantní dělat jakékoliv rozdíly při porovnání výše nájemného u služebních bytů. V rámci porovnání bytu a ateliéru je zřejmé, že ateliér je nebytový prostor a jeho tržní hodnota se také bude lišit. Tuto skutečnost však správce daně v metodice výpočtu zohlednil odečtením 10 % z nájemného. Co se týče stěžovatelčina tvrzení o komunitním využívání bytu, je NSS toho názoru, že se nejedná o žádnou vadu bytu, ale omezení užívání bytu pronajímatelem. Toto omezení správce daně zohlednil při ocenění nepeněžního plnění pouze podle prokázaného skutkového stavu. Dle daňové kontroly i z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že správce daně měl za prokázané, že služební byt byl využíván v rozsahu 15 hodin týdně, tj. přibližně 1/3 pracovní doby. Podle stěžovatelky byl služební byt využíván i pro jiné aktivity a služební povinnosti, správce daně ale tato tvrzení do úvahy nevzal, jelikož tato tvrzení nebyla nijak konkretizována ani prokázána.

Dále se NSS ztotožnil s rozhodnutím městského soudu ve vyhodnocení usnesení Rady starších, kde se obsažená definice rozdělení bytu jeví jako rámcová, tj. že byt bude používán nejenom pro osobní účely. Dokument rozhodně neprokazuje, že by byl byt v rozhodném období skutečně využíván po polovinu každého dne. Ničeho bližšího neuvádí ani nájemní smlouva mezi farářkou a Radou starších. Argument stěžovatelky týkající se snížení výše nepeněžního plnění o náklady energií hrazené farářkou i za dobu užívání bytu pro služební účely byl poprvé uplatněn až v kasační stížnosti, proto je tato námitka nepřípustná.

Závěrem NSS shrnuje, že stěžovatelce nelze přisvědčit, že si správce daně neopatřil dostatečné podklady ke zjištění skutkového stavu, neboť především sama měla tvrdit a prokazovat míru využívání bytu pro služební účely. Správce daně popsal, které skutečnosti má za prokázané, a při určení výše nepeněžitého plnění je do svých úvah také zahrnul. Na základě výše uvedeného NSS kasační stížnost zamítl.