Evropským parlamentem prošly v posledních měsících dvě důležité legislativní novinky – směrnice o společných pravidlech na podporu oprav zboží a takzvané nařízení o ekodesignu. Směrnici i nařízení se pokusíme na následujících řádcích představit na příkladech ze života spotřebitele. Upozorníme rovněž na možná úskalí a poodhalíme smysl počínání unijních zákonodárců.

Nařízení o ekodesignu

Snaha o větší šetrnost k životnímu prostředí je leitmotivem nemalé části legislativy vznikající na úrovni Evropské unie. Nařízení o ekodesignu není v tomto směru výjimkou. Zaměřuje se přitom na zboží uváděné na evropský trh, které by dle směrnice mělo vést k cirkulární ekonomice a udržitelnosti.

Zbraní, kterou evropští legislativci v boji s negativním dopadem lidské činnosti na životní prostředí zvolili, je v případě nařízení o ekodesignu snaha o vymýcení nekalých obchodních praktik v marketingových kampaních obchodníků zneužívajících bez příslušných certifikátů hesla jako „ekologicky šetrný“ nebo „zelený“ výrobek. V plánu je i zákaz nepravdivých tvrzení o životnosti produktů, či jejich nosnosti a dalších typových vlastností. Konec by měl nastat také pro nevyžádané ničení textilních výrobků.

Povinnosti pramenící z nařízení ponesou především obchodníci. Výhody a klady řešeného legislativního počinu by měl pocítit koncový zákazník – spotřebitel. Zvýšenou ochranou slabší strany EU pokračuje v dlouhodobém trendu viditelném i na národní úrovni. Z tuzemska tak známe například nedávno přijatou novelu zákona o ochraně spotřebitele zakazující fabulující slevy, falešné recenze a nabídku výrobků dvojí kvality.

Kromě zneužívání „eko“ hesel bojuje nařízení i s používáním součástek, které způsobují předčasné závady zboží. Tedy slepých střev produktů, které neslouží ničemu jinému než donucení spotřebitele pořídit produkt nový. Důraz je v tomto případě kladen na prodloužení životnosti výrobků. Podnikatelé by měli poskytovat detailní informace o možnosti opravy zboží, včetně kompatibility dílů produktu i s náhradními díly konkurence.

Směrnice na podporu oprav zboží

Stěžejním cílem směrnice je prodloužení životnosti výrobků prostřednictvím motivace spotřebitelů i obchodníků k jejich opravě v případech, kdy u nich dojde k závadě či poškození. Jedním z nejpodstatnějších opatření, kterými má být tohoto cíle dosaženo, je ve směrnici zakotvená povinnost obchodníků v případě uplatnění práva z vadného plnění nabídnout spotřebiteli opravu zboží, jako jsou pračky, sušičky, osobní počítače nebo například mobilní telefony. Tuto povinnost bude mít obchodník vždy, pakliže náklady na opravu zboží budou nižší než náklady na jeho výměnu. V případě, že dojde k opravě reklamovaného zboží, záruční doba se dle směrnice následně prodlouží o dalších 12 měsíců.

Povinnost obchodníků opravit některé druhy zboží bude trvat i po uplynutí záruční doby a spotřebitel bude mít po dobu opravy nárok na zapůjčení náhradního výrobku. Směrnice dále zavádí informační povinnost obchodníků vůči spotřebitelům ohledně jejich práva na opravu zakoupeného výrobku a také předpokládá vznik online platformy pro poskytování transparentních informací o cenách i předpokládané době oprav pro jednotlivé závady výrobků. Tato platforma poskytne spotřebitelům možnost objektivního srovnání nabídek oprav a zvýší jejich dostupnost pro koncového zákazníka.

Evropská komise odhaduje, že spotřebitelé by díky dosavadním změnám legislativy s cílem zvýšení udržitelnosti ušetřili 120 miliard eur, tedy přes tři biliony korun. Od nových snah v této oblasti si slibuje další peníze ušetřené v peněženkách koncových unijních zákazníků.

Největší riziko spojené s nařízením o ekodesignu a směrnicí na podporu oprav zboží stejně jako jejich výhody nese spotřebitel. Cena výroby produktů v souladu s další evropskou legislativou může růst a udržitelné produkty mohou být ve výsledku znatelně dražší než v současnosti. I dnes může spotřebitel v obchodech pozorovat, že samolepka „bio“ na výrobku často předznamenává jeho vyšší cenu. Po účinnosti nařízení si ovšem bude moct být jistý, že příslušný produkt je k užití takového označení řádně certifikovaný. Nařízení samozřejmě přináší i zvýšenou byrokratickou zátěž obchodníkům.

Příklad z praxe

Český spotřebitel Jan Novák si dva týdny po účinnosti implementované směrnice pořídil zbrusu novou pračku. Když se na stejný model díval před měsícem, byl podle dostupných informací šetrný k životnímu prostředí. Protože mu na přírodě záleží a chybějící osvědčení ho znepokojilo, rozhodl se na poslední chvíli pro jiný model, který byl sice o něco dražší, ale označený jako ekologicky vyrobený. Tato kvalifikace byla navíc potvrzena oficiálním certifikátem. Jan Novák si rovněž dlouho stěžoval na svůj starý telefon, má ho už několik let, je pomalý, fotí nehezky, a navíc se sám od sebe vypíná. Přihodil proto do košíku i nový chytrý telefon.

Po dvou letech užívání obou spotřebičů očekával, že minimálně u mobilu bude potřeba přejít na nový model – vždy se mu přeci telefony po této době začaly zpomalovat, odezva se prodlužovala, funkcionality zastaraly. Nyní ovšem fungoval bez problému, a to i po dalším půl roce používání. Zatímco mobil pracoval jako nový, pračku stihl horší osud. Z původních 5 programů fungoval jeden, navíc pouze na barevné prádlo – Jan Novák má přitom konzervativní bíločerný šatník. Spotřebitel se zděšením v emailu našel fakturu za pračku a zhrozil se, že lhůta pro uplatnění práv z vadného plnění již uběhla. Všiml si ale, že ve zkoumaném emailu je i upozornění výrobce, které dosud neznal; až tři roky od zakoupení si prý může pračku nechat opravit za výrazně lepší cenu, než kolik by stálo pořízení pračky nové. Tak také učinil.

Jan Novák, spotřebitel z výše uvedeného hypotetického příběhu, nevědomky těžil z přijaté evropské legislativy. Nekoupil si pračku, která se mu líbila původně, protože před účinností směrnice byla falešně označena jako šetrná k životnímu prostředí. Po dvou letech nemusel pořizovat nový mobilní telefon, protože výrobce do něj neumístil součástku způsobující předčasnou závadu. Rozbitou pračku nemusel vyměnit za novou, a to i přesto, že reklamační lhůta již uběhla.

Realita patrně na rozdíl od šatníku z příkladu nebude černobílá – je nutné sledovat, jak český zákonodárce směrnici implementuje a jak nařízení bude fungovat v praxi. Zároveň nelze vyloučit, že vynalézaví obchodníci najdou i jiné než předpokládané způsoby, jak se s novými předpisy vypořádat.

Nařízení, přijaté 18. července 2024, představuje pouze základní rámec, který musí být následně převeden do konkrétních právních předpisů na národní úrovni. Takový postup vyžaduje, aby se český zákonodárce důkladně zorientoval ve složitosti nového předpisu a rozhodl o nejvhodnějším způsobu jeho implementace Ministerstvo průmyslu a obchodu plánuje na podzim roku 2024 zahájit sérii seminářů, během nichž se setká s různými aktéry, kteří mohou být novými předpisy přímo či nepřímo ovlivněni. Do léta 2026 bychom se pak měli dočkat výsledné zákonné úpravy s přesným vymezením nových "eko" pravidel. Nová legislativa zásadně ovlivní jak obchodní sektor, jenž bude nucen přijmout nová pravidla v oblasti ekologické udržitelnosti, tak spotřebitele, kteří se mohou těšit na větší výběr ekologicky šetrných produktů. Důležité bude, aby pravidla vytvořila stabilní a předvídatelné prostředí, které podpoří inovace a dlouhodobou udržitelnost, aniž by nadměrně zatížila jednotlivé dotčené subjekty.