Petra Vaněčková | 6.11.2024
Ze 40 na 251 paragrafů aneb Vše o novém zákonu o účetnictvíDaně, účetnictví, právo a nejen to. Všechny klíčové novinky pro váš byznys.
Roman Burnus | Marek Toráč | 30. Listopadu 2021
Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku 2 Afs 211/2020-29 ze dne 04. 11. 2021 posuzoval spor mezi Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) a žalobkyní. Správce daně vlastním šetřením zjistil, že došlo k prodeji nemovitosti, aniž byly splněny podmínky pro osvobození podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, (dále jen „ZDP“) a vyzval žalobkyni k podání dodatečného daňového přiznání.
Osvobození od daně z příjmů
Stěžovatelka se v roce 2004 stala členkou v bytovém družstvu a měla užívací vztah k družstevnímu bytu od roku 2005. V roce 2013 bezúplatně nabyla vlastnické právo k družstevnímu bytu a v roce 2014 ho prodala. Podle stěžovatelčina výkladu měl být družstevní byt osvobozený od daně z příjmů fyzických osob dle výkladu § 4 odst. 1 písm. b) ZDP. Ve své argumentaci se dále opírala o rozsudek 2 Afs 20/2011–77, ve kterém NSS rozhodl, že do pětiletého časového testu lze započíst i členství v bytovém družstvu. V roce 2013 totiž hovořil zákon v § 4 odst. 1 písm. b) ZDP pouze o neurčitém pojmu „nabytí“ a nebyl zde jasně zakotvený pojem „nabytí vlastnického práva“.
NSS se však s tímto argumentem neztotožňuje a dodává, že nelze použít právní úpravu účinnou v roce 2013, neboť její příjem z prodeje bytu vznikl až v roce 2014. Podle ZDP účinného od 1. 1. 2014 totiž do doby pětiletého časového testu pro získání nároku na osvobození od daně není možné zahrnout období, během něhož byla stěžovatelka členkou bytového družstva. Stěžovatelka tedy nemohla mít nárok na osvobození od daně z příjmů.
Prekluze lhůty ke stanovení daně
Stěžovatelka dále nesouhlasila s prodloužením lhůty pro stanovení daně a namítá, že v podaném daňovém přiznání neuvedla příjem osvobozený z prodeje družstevního bytu, tj. nesplnila svou povinnost tvrzení. Výzva správce daně ani dodatečné daňové přiznání tedy nevedly k doměření daně, proto nemohla být prodloužena lhůta pro stanovení daně. Lhůta pro stanovení daně měla prý podle stěžovatelky skončit 1. 4. 2018.
NSS nesouhlasí s výkladem stěžovatelky a poukazuje na to, že správce daně nemůže prodloužit lhůtu libovolně, ale pouze po splnění dvou podmínek, tj. vydání výzvy v předmětném časovém období (v průběhu posledních 12 měsíců před uplynutím lhůty pro stanovení daně) a naplnění příčinné souvislosti mezi výzvou a následným doměřením daně.
Pokud by nenastala některá ze skutečností prodlužujících, stavících či přerušujících běh lhůty, uplynula by tříletá lhůta pro stanovení daně dne 1 .4. 2018. První podmínku tedy správce daně splnil v podobě zaslání výzvy stěžovatelce k podání dodatečného daňového přiznání dne 5. 1. 2018.
Pokud jde o druhou podmínku, kde je nutné, aby mezi výzvou a doměřením daně byla příčinná souvislost, dospěl NSS k závěru, že v posuzované věci byly účinky výzvy zachovány. Správce daně použil výzvu k prokázání skutečností podle § 92 odst. 4 daňového řádu, nikoliv postup k odstranění pochybností.
Závěrem tedy NSS uzavírá, že k prekluzi lhůty pro stanovení daně nedošlo.
Penále z doměření daně
Dále NSS posuzoval stěžovatelčinu námitku k vyměření penále z doměřené daně z příjmů.
Stěžovatelka podala dvě dodatečná přiznání dne 25. 2. 2018.
Podle § 138 odst. 1 daňového řádu lze nahradit daňovým subjektem daňové přiznání, které již bylo podáno, opravným daňovým přiznáním. Toto ustanovení současně stanovuje správci daně povinnost nezabývat se dále původním podáním. Opravné daňové přiznání tedy nahrazuje dřívější podání, k němuž dále správce daně nepřihlíží.
Z toho důvodu nemohl správce daně daň doměřit, jelikož stěžovatelka podala 2. dodatečné daňové přiznání, kde uvedla celkovou daň ve výši 0 Kč. Správce daně tedy musel nejprve vyhodnotit, že opravné daňové přiznání neposkytuje dostatečný podklad pro doměření daně a následně vlastní aktivitou spočívající ve studiu obsahu daňového spisu zjišťovat relevantní skutečnosti a na jejich základě poté doměřit daň.
NSS dospěl na základě těchto skutečností k závěru, že penále bylo stěžovatelce doměřeno v souladu se zákonem.