V poslední době se začíná stále častěji v praxi objevovat otázka odpovědnosti zaměstnavatele v případě, že se zaměstnanec nakazí onemocněním COVID-19 v zaměstnání – nebo si to alespoň myslí. Střediska nemocí z povolání evidují zvýšený počet žádostí o uznání COVID-19 jako nemoc z povolání. Jak je to tedy s odpovědností zaměstnavatele v této situaci a kdy se skutečně uplatní?

Pracovní úraz to není

Nejprve je třeba jasně říct, že onemocnění COVID-19 nebude posouzeno jako pracovní úraz, protože se nejedná o krátkodobé, náhlé a násilné působení zevních jevů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pracovním úrazem tak může být třeba mrtvice nebo infarkt, ale onemocnění COVID-19 nikoli.

Kdy se jedná o nemoc z povolání

Onemocnění COVID-19 lze uznat jako nemoc z povolání, pokud (i) zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, a (ii) nemoc je zároveň uvedena v nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání.

Druhá podmínka zcela jednoznačně splněna je, protože přenosné nemoci v tomto nařízení vlády uvedeny jsou a za přenosnou nemoc je COVID-19 bez diskuse nutné považovat.

Pro splnění první podmínky je třeba určit, při kterých pracích vzniká riziko nákazy tohoto typu nemoci (tzv. hygienická podmínka). Podle informace Ministerstva zdravotnictví by se přitom mělo jednat o práci s vyšší pravděpodobností přenosu nákazy při výkonu práce než při obvyklém kontaktu s jinými osobami. Tato podmínka je jistě splněna u zdravotníků nebo zaměstnanců v sociálních službách, u hasičů nebo policistů. Právě zdravotníci žádají potvrzení nejčastěji, dále pak policisté či sociální pracovníci. Podle názoru autora však takové vyšší riziko existuje i u jiných profesí, kde je nezbytný častější mezilidský kontakt – tedy např. učitelé při prezenční výuce, prodavačky v obchodech, zaměstnanci sdílející společné prostory v kancelářských openspacech, kteří nemohou pracovat z domova. V současné době se splnění této podmínky řeší hygienickým šetřením – žádná další návodná výkladová pravidla však v této chvíli k dispozici nejsou. V úvahu je rovněž třeba vzít skutečnost, že po dobu omezujících vládních opatření byl „obvyklý kontakt s jinými osobami“ významně omezen.

Z klinického hlediska musí jít o příznakový průběh onemocnění COVID-19 s příslušným laboratorním nálezem – bez příznaků nákazy nelze dle nařízení vlády onemocnění jako nemoc z povolání uznat (tzv. klinická podmínka).

Jak se nemoc z povolání zjišťuje

Vlastní proces posuzování obvykle zahajuje ošetřující lékař, který o posouzení nemoci jako nemoci z povolání žádá, pokud zjistí okolnosti, které onemocnění nemocí z povolání indikují. Dále může žádat i zaměstnavatel nebo samotný zaměstnanec (což bude poměrně časté).

Nemoc z povolání je na posouzení a uznání výhradně místně příslušného poskytovatele pracovnělékařských služeb v oboru pracovní lékařství se speciálním povolením Ministerstva zdravotnictví – zde je omezena svobodná volba lékaře. Pravidla stanoví vyhláška č. 104/2012 Sb., o posuzování nemocí z povolání.

Zároveň musí proběhnout šetření hygienické stanice ohledně splnění výše popsané hygienické podmínky.

Na co má zaměstnanec právo?

Nejobvyklejším právem zaměstnance bude právo na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Po dobu izolace kvůli onemocnění COVID-19 mu tedy bude vyplácen rozdíl mezi náhradou mzdy v případě dočasné pracovní neschopnosti a jeho průměrným výdělkem. Dále může vzniknout právo na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (např. vitamíny apod.) nebo na náhradu věcné škody, kam spadají např. náklady na výpomoc v domácnosti, pokud zaměstnanec z důvodu onemocnění nemůže vykonávat činnosti, které jinak vykonával sám.

V případě závažnějších průběhů nelze vyloučit ani právo na bolestné nebo ztížení společenského uplatnění, pokud onemocnění zanechá trvalé následky. V případě trvalých následků může vzniknout dokonce i právo na náhradu na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, pokud zaměstnanec v důsledku onemocnění nemůže nadále vykonávat práci, kterou konal před onemocněním, nebo ji nemůže konat v původním rozsahu.

Dobrou zprávou pro zaměstnavatele je, že výše uvedené nároky zaměstnance v prokázaných případech nemoci z povolání hradí pojišťovna v rámci zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele; jinak tomu ale může být v situacích, kdy se prokáže, že zaměstnavatel nedodržoval některá povinná opatření. Upozorňujeme však, že nedodržování opatření, která jsou dle soudních rozhodnutí neplatná pro rozpor se zákonem, ale takto (nepřiznáním plnění od zákonné pojišťovny) sankcionovat nelze.

Závěr

V této oblasti nemáme prozatím k dispozici žádnou judikaturu, pouze stanoviska Ministerstva zdravotnictví a několik odborných článků. Je ale zřejmé, že se počet onemocnění COVID-19 uplatňovaných jako nemoc z povolání významně zvyšuje. Bude proto zajímavé sledovat, jak se s touto situací vypořádá soudní judikatura. Jedná se bez diskuse o nejmasovější nemoc z povolání za celou dobu platnosti zákoníku práce. V případě, že se aktuálně potýkáte s nejasnostmi v této oblasti, či potřebujete s něčím pomoci, neváhejte se na nás obrátit.