Zákon o daních z příjmů umožňuje osobám samostatně výdělečně činným uplatnit si vůči svým příjmům výdaje skutečné, které využily na dosažení, zajištění a udržení svých příjmů v rámci zákonem stanovených limitů. Za splnění zákonných podmínek se může daňový subjekt také rozhodnout využít mnohem jednoduššího způsobu uplatnění daňových výdajů, a to výdajovým paušálem. Paušální výdaje jsou pak stanoveny v procentní výši z příjmů poplatníka, a to v rozmezí 30 % až 80 % v návaznosti na vykonávanou činnost. Současně jsou paušální výdaje od roku 2015 omezeny také maximální výší, kterou si může daňový subjekt uplatnit. Tato maximální částka původně vycházela z 2 000 000 Kč a následně byla snížena na 1 000 000 Kč. Nyní je opětovně diskutováno o jejím navýšení na 2 000 000 Kč.  

Oblastí uplatnění paušálních výdajů se také nedávno zabýval Nejvyšší správní soud, který měl posoudit, kdy může poplatník, který je vlastníkem živnostenského oprávnění, uplatnit paušální výdaje ve výši 80 % a kdy ve výši 60 %.  

Situace poplatníka byla následující. Daňový subjekt vykonával činnost na základě živnostenského oprávnění a tvrdil, že jeho hlavní činností bylo klempířství a oprava karosérií. Z tohoto důvodu využil ve svém daňovém přiznání možnosti uplatnit si paušální výdaje oproti svým příjmům, a to ve výši 80 %, které zákon umožňuje uplatnit v případě řemeslné živnosti. Poplatník vlastnil sice živnostenské oprávnění, ale pouze na živnost volnou, nikoliv živnost řemeslnou, jejíž získání je vázáno na splnění podmínek odborné způsobilosti. Dne 18. 5. 2015 byla daňovému subjektu finančním úřadem doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014. Žalobce se proti tomu odvolal, avšak rozhodnutím ze dne 16. 12. 2015 bylo toto odvolání Odvolacím finančním ředitelstvím zamítnuto. Na základě žaloby podané poplatníkem ke Krajskému soudu v Hradci Králové bylo napadené rozhodnutí dne 31. 5. 2017 zrušeno a záležitost byla vrácena Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. 

Podle Krajského soudu byla jádrem sporu otázka, jestli určujícím kritériem pro stanovení výše tzv. paušálních daňově účinných výdajů je definice živnosti v živnostenském oprávnění uděleném poplatníkovi. Podle právní úpravy § 7 zákona o daních z příjmů před rokem 2014 bylo nezbytné vlastnit živnostenské oprávnění k tomu, aby bylo možné považovat určité příjmy za příjmy ze živnosti. Od roku 2014 dle Krajského soudu však již toto nemělo být potřeba. Poplatník však musel jinými důkazními prostředky prokázat, jakou činnost v návaznosti na uplatněné paušální výdaje vykonával. Poplatník navrhl přezkoumat své vystavené faktury a případně provést výslech jeho zákazníků. Finanční orgány se však tímto blíže nezabývaly, s čímž Krajský soud nesouhlasil, protože podle něj bylo povinností finanční správy blíže se zabývat těmito důkazními návrhy, jimiž chtěl žalobce prokázat, že paušální výdaje uplatňoval skutečně z příjmů z živnostenského podnikání řemeslného.  

Proti tomuto rozhodnutí podala finanční správa kasační stížnost. Nejvyšší správní soud měl tak posoudit, jestli je určujícím kritériem pro výši uplatnitelných paušálních daňově účinných výdajů výhradně vymezení živnosti v živnostenském oprávnění poplatníka. Krajský soud ve svém rozsudku vycházel z toho, že již není nezbytné, aby dotčený vlastnil příslušné živnostenské oprávnění k dané činnosti, ale rozhodující je, jakou činnost skutečně vykonává, a to může prokázat také jinými důkazními prostředky než je samotné živnostenské oprávnění. 

Nejvyšší správní soud se zde přiklonil k názoru finanční správy, kdy dovodil, že pokud poplatník vůbec není vlastníkem příslušného živnostenského oprávnění, nemělo by se stát, že jeho příjem z důvodu nedodržení podmínek stanovených jiným než daňovým zákonem (v tomto případě živnostenským zákonem) bude podřazen například pod příjmy ostatní, místo příjmů ze samostatné činnosti. Toto však nebylo předmětem daného sporu, jelikož poplatník živnostenské oprávnění vlastnil. Dle Nejvyššího správního soudu zde již nešlo o podřazení příjmů (resp. výdajů) do kategorie, která obsahově nejvíce koresponduje skutečně vykonávané činnosti, ale o rozsah daňové vstřícnosti k těm, kteří nedisponují živnostenským oprávněním k činnosti, ze které uplatňují nejvýhodnější výdajový paušál. Bylo tak dle jeho názoru v souladu se zákonem i logické, pokud zákonodárce svázal oprávnění uplatnit výdajový paušál v maximální výši tam, kde výkon živnostenského podnikání předpokládá dosažení určité kvalifikace. Ta by pak měla znamenat určitou úroveň při výkonu živnostenského podnikání, resp. řemesla. Právě živnostenské oprávnění by mělo potvrzovat, že řemeslnou činnost provádí osoba s dostatečnou kvalifikací. Nejvyšší správní soud neviděl důvod, pro který by takového zvýhodnění měli požívat také ti, kteří tuto kvalifikaci nemají, resp. nejsou držiteli příslušného živnostenského oprávnění. Ti by měli následně uplatnit paušální výdaje v menším rozsahu. Správce daně tak podle něj postupoval správně, pokud žalobci doměřil zjištěný rozdíl. 

Autorky: Šárka Veselá, Pavlína Valešová, Tereza Červenková