V únoru letošního roku vyšel rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se týkal správného výkladu § 109 Zákona o dani z přidané hodnoty. Toto ustanovení stanovuje podmínky, po jejichž splnění se příjemce zdanitelného plnění s místem plnění v tuzemsku stává ručitelem za daň neodvedenou poskytovatelem takového plnění a dále uvádí situace, ve kterých může ručení vzniknout.

Základní podmínkou vzniku ručitelského vztahu dle odstavce 1 je prokázání, že příjemce zdanitelného plnění věděl, vědět měl nebo mohl, že poskytovatel se účastní podvodného jednání na DPH, nebo že se úmyslně dostal do postavení, kdy nemůže daň zaplatit. V takových případech však správce daně musí prokázat vědomostní test u příjemce zdanitelného plnění.

V odstavci 2 jsou poté uvedeny situace, ve kterých příjemce rovněž ručí za nezaplacenou daň, avšak do tohoto odstavce není „zavinění“ již výslovně zahrnuto. Doslovné znění tohoto odstavce tak evokuje, že ručitelský vztah z titulu uvedených situací vzniká automaticky bez prokázání vědomostního testu správcem daně, což tak v minulosti aplikováno bylo. Jednou ze situací je případ, kdy úplata za zdanitelné plnění je poskytnuta zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na účet vedený mimo tuzemsko. Z Informace Generálního finančního ředitelství vyplývá, že se jedná o situace, kdy příjemce plnění poskytl bezhotovostním převodem na zahraniční účet úplatu za tuzemské plnění, která je velmi riziková s ohledem na podvodné jednání v oblasti DPH.

Co se týče zmíněného rozsudku, správce daně požadoval ručení po příjemci tuzemského zdanitelného plnění, a to z titulu situace zmíněné v předchozím odstavci, aniž by u příjemce prokázal vědomostní test ohledně podvodného jednání ze strany dodavatele. Správce daně tak jednotlivé odstavce posuzoval samostatně.

Nejvyšší správní soud se však se závěry správce daně neztotožnil. Dle něj je takovou situaci nutno posuzovat tak, že byť odstavec 2 dotčeného ustanovení zavinění nepresumuje, tak to neznamená, že je možno odhlížet od podmínek, které jsou pro vznik ručitelského vztahu určující. Jednotlivé odstavce je tak nutné posuzovat společně, v opačném případě by taková situace byla v rozporu s principy právního řádu Evropské unie.

Michaela Kozminská