V době pandemie covid-19 přijala německá spolková vláda, podobně jako ostatní evropské státy, řadu omezení, aby zamezila setkávání osob a tím i šíření nemoci covid-19, což tvrdě dopadlo na mnoho společností, kterým tato omezení způsobila značné finanční ztráty. Většina společností byla, nejenom na začátku pandemie, nucena tyto ztráty pokrývat z vlastních zdrojů, aby bylo možné udržet provozy v chodu.

Z výše uvedených důvodů představila německá spolková vláda řadu programů podpor, aby společnosti postižené pandemií covid-19 zachránila před krachem a zabránila pádu ekonomiky do recese. Dva z těchto programů byly později napadeny německými společnostmi u Tribunálu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Tribunál“), neboť ze strany některých společností byly tyto programy podpor, respektive kritéria pro získání peněz z těchto programů, považována za diskriminační a neslučitelná s vnitřním trhem a právem Evropské unie.

Jeden z napadených programů podpory měl jako kritérium nastavenou podmínku snížení obratu o 30 % v důsledku opatření souvisejících s covidem-19 v porovnání s předchozím obdobím. Druhý napadený program podpory měl stanoveno, že činnosti společnosti, které byly dotčeny omezením volného pohybu osob, musí představovat alespoň 80% podíl obratu těchto společností, pokud příslušná společnost provádí i jiné činnosti, z nichž některé nejsou omezením volného pohybu osob vůbec dotčeny.

Žalující společnosti vytýkaly prvnímu programu podpory, respektive jeho kritériu poklesu obratu o 30 % v rámci referenčního období, nesoulad se zásadou proporcionality a porušení zásady rovného zacházení. Tribunál připomněl, že dodržení zásady proporcionality zahrnuje tři složky, kterými jsou: (i) vhodný charakter opatření spočívající ve způsobilosti k dosažení sledovaného legitimního cíle, (ii) jeho nezbytnost, tedy nemožnost dosáhnutí stanoveného cíle méně omezujícími prostředky, a nakonec (iii) přiměřený charakter opatření, čímž se rozumí, že neexistují nevýhody takového opatření, které by byly v nepoměru ke sledovanému cíli. Všechny tyto složky byly u daného opatření naplněny a zároveň Tribunál nespatřoval v kritériu poklesu obratu porušení zásady rovného zacházení, neboť je vhodné a přiměřené k nápravě poruchy v hospodářství daného státu, tedy žalobu na zrušení prvního programu podpory zamítl.

Druhý program podpory napadla společnost z důvodu, že se domnívala, že se pro podporu nekvalifikuje z důvodu výše zmíněného požadavku 80% podílu činnosti omezené zákazem volného pohybu osob na obratu společnosti. Tribunál konstatoval, že společnost z programu vyloučena nebyla, neboť její činnost v oblasti elektronického obchodu byla považována za související s maloobchodním činností představující hlavní činnost společnosti. Žalující společnost tudíž neprokázala na zrušení napadeného rozhodnutí právní zájem, který je podmínkou podání žaloby na zrušení rozhodnutí k Tribunálu, a to z důvodu, že byla způsobilá podporu dle kritérií programu získat, což vedlo k odmítnutí žaloby Tribunálem.

Napadená německá opatření v souvislosti s COVID 19 prošla úspěšně revizí Tribunálu Soudního dvora EU. Ten rovněž indikoval, jaká kritéria bude brát při revizi takových opatření v úvahu. Tyto závěry jsou tak relevantní i pro české soudy a osoby napadající tato opatření přijatá českou vládou.