Otázka odpovědnosti pomocníka za způsobenou újmu vůči třetí osobě se stává poměrně problematickou zejména v případech, kdy je pomocník zaměstnancem a současně jednatelem či společníkem zaměstnavatele. Uvedený dvojí status vyvolává klíčovou právní otázku: lze takového zaměstnance považovat za podřízeného zaměstnance, za kterého odpovídá zaměstnavatel, nebo na něj musí být nahlíženo jako na samostatně jednajícího pomocníka, který za způsobenou újmu odpovídá přímo? V tomto článku se zaměříme na relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu, která přinášejí na tuto otázku odpovědi.

Rozsudek NS 25 Cdo 2613/2022 ze dne 11. 6. 2024

V prvním z uvedených případů se žalobkyně domáhala náhrady újmy na zdraví a zásahu do osobnostních práv způsobené v důsledku porušení zásady de lege artis [1]při provádění lékařského zákroku.

Žalobkyně byla v letech 2017 a 2018 dvakrát operována s diagnózou zánětu šlachy a bolestivého syndromu zápěstního kloubu. Oba chirurgické zákroky byly provedeny stejným lékařem, jenž byl zároveň jednatelem a jediným společníkem společnosti, která žalobkyni poskytovala zdravotní péči. Při následné kontrole bylo zjištěno, že došlo ke zhoršení stavu žalobkyně a v důsledku komplikací byla nakonec provedena amputace malíku. Žalobkyně tvrdila, že lékař postupoval non lege artis. Žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně se proto domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí tímto postupem byla způsobena, a to jednak vůči společnosti jakožto poskytovateli zdravotnických služeb (1. žalovaná), a jednak vůči lékaři, který zákroky prováděl (2. žalovaný).

Okresní soud v Novém Jičíně žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že 1. žalovaná postupovala správně a neporušila žádnou zákonnou povinnost a 2. žalovaný nebyl pasivně legitimován. Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení potvrdil zamítnutí žaloby ve vztahu k 2. žalovanému, avšak zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k 1. žalované, přičemž věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rovněž Okresního soudu v Novém Jičíně v části týkající se zamítnutí žaloby ve vztahu k 2. žalovanému zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dle posouzení Nejvyššího soudu, poskytuje-li lékař zdravotní služby jako odborný zástupce společnosti (jako v tomto případě), bez dalšího to neznamená, že nenese osobní odpovědnost za případnou újmu vůči třetí osobě. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že zákon o zdravotních službách nevylučuje přímou odpovědnost lékaře vedle odpovědnosti zdravotnického zařízení. Dle dovolacího soudu je však při posouzení odpovědnosti pomocníka (lékaře) za újmu vůči třetí osobě rozhodná míra jeho autonomie nebo naopak podřízenosti vůči hlavní osobě (společnosti), Pokud byl tedy lékař jakožto pomocník současně jednatelem a společníkem společnosti – byť by zároveň byl i zaměstnancem – nelze v takovém případě hovořit o jeho faktické podřízenosti vůči společnosti jakožto zaměstnavateli, která by byla jinak důvodem pro vyloučení jeho osobní odpovědnosti a v souladu s § 2914 občanského zákoníku by odpovídal výlučně zaměstnavatel. Bude tak založena jeho samostatná odpovědnost vedle osoby hlavní (tj. společnosti).

Soud konkrétně dovodil, že i kdyby byl lékař v projednávaném případě zaměstnancem, byl by zároveň v pozici zaměstnavatele, jehož pokyny by se měl řídit, neboť právě on jako společník a jednatel vytvářel vůli za společnost jakožto právnickou osobu. Proto by se na něj výše zmíněná ochrana zaměstnance v podřízené pozici nevztahovala. Nejvyšší soud poznamenal, že by ostatně nedávalo smysl, aby například lékaři provozující praxi jakožto fyzické osoby za způsobenou újmu odpovídali, zatímco lékaři provozující svou praxi jakožto pomocníci společnosti s ručením omezeným, kterou zároveň ovládají, nikoliv.

Nejvyšší soud závěrem konstatoval, že v souladu s rozhodovací praxí poškozený nesmí být omezen v právu požadovat náhradu způsobené újmy po pomocníkovi pouze z důvodu, že odpovědnost za tuto újmu nese i jiný subjekt. Žalobkyně jakožto pacientka má tedy právo žádat náhradu újmy jak po zdravotnickém zařízení, tak po konkrétním lékaři, který při provádění léčby pochybil.

Rozsudek NS 25 Cdo 1319/2022 ze dne 14. 12. 2022

Ve druhém rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě.

Dne 12. 3. 2014 došlo na dálnici D1 k dopravní nehodě, při níž vozidlo řízené žalovaným narazilo zezadu do vozidla žalobce, čímž došlo k jeho poškození. Žalovaný byl v době nehody zaměstnancem, jednatelem a společníkem společnosti, která byla provozovatelem vozidla řízeného žalovaným. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově následně domáhal náhrady škody přímo po žalovaném a jeho pojišťovně. Ačkoliv prvoinstanční soud uznal žalovaného odpovědným za vzniklou škodu a uložil mu povinnost uhradit částku v rozsahu zjištěném znaleckým posudkem společně a nerozdílně s pojišťovnou, Krajský soud v Brně jako soud odvolací žalobu zamítl. Soud totiž dospěl k závěru, že nehoda se stala při plnění pracovních povinností žalovaného pro společnost, a proto za škodu odpovídá pouze společnost jakožto zaměstnavatel a provozovatel vozidla, přičemž žalovaný není pasivně legitimován.

Žalobce následně podal dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnost, že žalovaný byl zaměstnancem, jednatelem a společníkem společnosti, nikterak nevylučuje jeho osobní odpovědnost za škodu způsobenou při dopravní nehodě. Podle § 2914 občanského zákoníku platí, že kdo použije při své činnosti zaměstnance, zmocněnce nebo jiného pomocníka, odpovídá za škodu jím způsobenou, tím není dotčena odpovědnost pomocníka. Toto ustanovení odráží předpoklad, že při použití pomocníka má osoba, která jej používá (tj. hlavní osoba), z jeho činnosti prospěch. Proto by také měla nést rizika s touto činností spojená. Hlavní osoba má zároveň lepší možnosti zhodnocení případného rizika, které může do značné míry zohlednit při své činnosti. V neposlední řadě je tato osoba dle názoru Nejvyššího soudu zpravidla solventnější nežli jednotlivý pomocník, a proto existuje vyšší šance, že se proti ní poškozený domůže náhrady újmy.

Žalovaný ovšem v tomto případě nevystupoval jako pomocník ve smyslu citovaného ustanovení. Ačkoliv žalovaný způsobil újmu při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost nevykonával v pozici podřízeného zaměstnance, když o ní sám autoritativně rozhodl z pozice zaměstnavatele.

Nejvyšší soud stejně jako v prvním případě došel k závěru, že poškozený má možnost požadovat náhradu škody i přímo po osobě, která škodu způsobila. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně tak bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Výše uvedená rozhodnutí vedou k protržení pomyslné clony v odpovědnostní fikci navázané na ochranu poskytovanou zaměstnancům jakožto osobám v podřízeném postavení, pokud jde o osoby, které se zároveň podílí na vytváření vůle zaměstnavatele jako právnické osoby. Nejvyšší soud se ve svém výkladu jednoznačně přiklonil k závěru, že v případě duality těchto rolí rozhoduje skutečná míra autonomie škůdce, který způsobil újmu třetí osobě. Samotný fakt, že škůdce jednal jakožto zaměstnanec nebo pomocník, ke zproštění odpovědnosti nepostačuje, pokud byl zároveň v autoritativním postavení zaměstnavatele.

[1] Pojem de lege artis, doslovně přeložen jako „podle zákona umění“, se nejčastěji používá v kontextu zdravotnictví. Lékařský postup de lege artis znamená odborný a správný postup v souladu s aktuálními vědeckými poznatky a profesními standardy.