Zajímavou kolizi vnitrostátní judikatorní praxe a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (GDPR) řešil Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) ve vztahu k Německu.

Vnitrostátní soud se na SDEU obrátil s dotazem, zda má komanditní společnost povinnost poskytnout svým společníkům údaje o jiných společnících, kteří drží své podíly ve společnosti nepřímo přes svěřenské fondy. Dřívější německá judikatura dovodila, že právo společníka znát jméno a adresu ostatních společníků je součástí „nepominutelného jádra práv společníků“. Tato zásada však vznikla už před nařízením GDPR a okresní soud v Mnichově se proto rozhodl věc předložit výše.

SDEU konstatoval, že vyčerpávající výčet případů, v nichž lze zpracování osobních údajů považovat za zákonné, je taxativně uveden v čl. 6 odst. 1 nařízení GDPR. V daném případě podle něj připadá poskytnutí údajů společníků v úvahu jen za předpokladu splnění některé ze tří podmínek. Za prvé, poskytnutí údajů je nezbytné pro splnění smlouvy, tedy pro dosažení jejího hlavního účelu, za druhé, je to nezbytné pro účely oprávněných zájmů třetí strany, přičemž tyto zájmy převažují nad zájmem subjektu údajů, a konečně za třetí, je to nezbytné pro splnění právní povinnosti, tedy pokud to ukládá vnitrostátní judikatura. Zda je některý z důvodů naplněn musí být posuzováno v každém případě individuálně.

SDEU nastínil i jiné možnosti pro dosažení téhož cíle, pro účely kontaktování jiného společníka v nutném případě by podle něj bylo možné např. požádat společnost o předání vzkazu společníkovi apod. Posouzení, zda dosavadní německá judikatura skutečně považuje smluvní ustanovení mezi společností a jejími společníky zakazující poskytování jejich údajů veřejnosti za neplatné, nechal SDEU na předkládajícím soudu.