Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) vydal rozsudek v řízení o kasační stížnosti ze dne 12. 6. 2023 s č. j. 2 Afs 94/2022-48 proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 28. 2. 2022 s č. j. 30 Af 40/2020-91 týkající se sporu mezi společností s ručením omezením („žalobkyně“) a Odvolacím finančním ředitelstvím („žalovaný“).

Podstatou sporu mezi stranami bylo posouzení charakteru příjmu a jeho následné zdanění. Finanční úřad v rámci daňové kontroly odhalil, že v dubnu a v srpnu 2014 žalobkyně z bankovního účtu společnosti převedla finanční prostředky v celkové výši 7 900 000 Kč na soukromý účet jediného jednatele a společníka žalobkyně. Jednatel prostředky ihned využil k nákupu podílu v jiné společnosti a k nákupu pohledávky. Ihned po převodu prostředků bylo ve společnosti účtováno o zpětném vkladu do pokladny žalobkyně.

Žalobkyně převod prostředků klasifikovala jako zápůjčku jednateli. Dle předloženého účetnictví však nebylo o pohledávkách vůči jednateli účtováno a nedošlo ani k předložení příslušných smluv o zápůjčce. Účetní žalobkyně při výslechu trvala na tom, že účetnictví je chybné. Nepředložila však doklady, na základě kterých mělo být účtováno a tvrdila, že se řídila pouze ústními pokyny jednatele. Žalobkyně zmařila kontrolu pokladny, vklady proto správce daně označoval za fiktivní a převod finančních prostředků vyhodnotil jako příjem ze závislé činnosti dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.

Žalobkyně trvala na tom, že správce daně neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání, že příjem podléhal dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Ze smlouvy sjednané s jednatelem společnosti neplyne možnost dosáhnout takových příjmů, neboť odměna sjednaná ve smlouvě s jednatelem dosahuje pouze 10 000 Kč. Žalobkyně tvrdí, že správní orgány měly situaci řešit postupem podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, případně doměřit pouze tržní úrok. Dále argumentovala, že pokud není zjištěn skutkový stav, který by umožňoval řádně právně posoudit transakci, ale zároveň je zřejmé, že jde o zdanitelný příjem, měl by být posouzen jako příjem podle § 10 zákona o daních z příjmů.

Závěrem NSS

NSS souhlasil s rozhodnutím pouze částečně. Uznal, že nebylo dostatečně prokázáno, že by příjem byl pouhou zápůjčkou, nicméně zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu, jelikož nijak nezdůvodnil, proč příjmy posoudil právě jako příjmy ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů. NSS uvedl, že skutečnost, že je fyzická osoba jednatelem či společníkem obchodní společnosti nemusí automaticky znamenat, že jakékoli plnění, které tato osoba obdrží, je příjmem podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, tedy příjmem za práci společníka společnosti s ručením omezeným. Správce daně má povinnost zkoumat povahu příjmu a obchodní společnost má povinnost prokázat, z jakého právního důvodu byly částky vyplaceny.

NSS na základě výše uvedeného označil kasační stížnost jako důvodnou, zrušil rozsudek pro nepřezkoumatelnost a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.