Ústava České republiky v jednom ze svých úvodních článků¹ zakotvuje jako hlavní z principů demokratického právního státu - princip dělby moci. Představuje tři mocenské pilíře, vzájemně oddělené a kontrolující se systémem „brzd a rovnováh".

Spravedlnost a právo mohou existovat ve své dokonalé podobě jen v ideálních podmínkách. Ty však představují jakousi modelovou situaci a v praxi se forma právních principů přizpůsobuje veškerému pohybu, procesům, událostem a chodu společnosti. Je povinností každého z nás (ať už v postavení řadového občana, daňového subjektu nebo jako součást veřejné exekutivní složky) ochraňovat jejich podstatu a nepřispívat svým úmyslným konáním k jejich porušování. Dělba moci nespočívá ve vzájemném pohrdaní mezi jednotlivými složkami státní moci, ale v jejím vzájemném respektování. Mocenské oddělení neznamená odstup či úplnou izolaci, ale spolupráci a tahání za jeden provaz …bez spolupráce všech složek státní moci a bez jejich vzájemného respektování se nedojde demokracie a principy jejího naplnění.

Soudní moc představuje v České republice jedinou ze složek státní moci, které náleží oprávnění závazně vykládat právo. Závaznost judikátů správních soudů a jejich následné dodržování je součástí spravedlnosti a zárukou práva na spravedlivý a rovný přístup všech daňových subjektů. Toto právo jako součást předvídatelnosti práva zabezpečuje, aby všechny stejné případy byly v praxi posuzovány na základě stejných principů a v jejich závěru nedocházelo k rozdílnému právnímu posouzení, a s ním souvisejícímu nerovnému postihu. Zdůrazňuji slovo „závaznost“, nakolik právě to je klíčové při rozhodování orgánů daňové správy, jako součásti moci výkonné. Nerespektování právní síly, kterým soudní rozhodnutí disponují, podkopává nejen samotné základy právního státu a demokracie, ale také porušuje zásadu hospodárnosti z důvodu vzniku zbytečných soudních sporů. Odlišný přístup při řešení daňových kauz ze strany finančních orgánů v porovnání s judikaturou Nejvyššího správního soudu nutí daňové subjekty k novým a novým soudním sporům, což přímo úměrně souvisí s nárůstem nákladů na obou stranách.

Konkrétních případů nerespektování soudních rozhodnutí ze strany orgánu finanční správy je v praxi několik.

Úroky za zadržování nadměrných odpočtů DPH

Odmítavé stanovisko se Generální finanční ředitelství rozhodlo zaujmout např. v kauze vyplácení úroků za dobu zadržování nadměrných odpočtů DPH. Zadržování nadměrného odpočtu z důvodu jeho ověřování představuje dle Soudního dvora Evropské unie nepřiměřený zásah do vlastnického práva plátce, a proto má nárok na finanční kompenzaci v podobě úroků. K stejnému výsledku dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém judikátu sp. zn. 7 Aps 3/2013-34, ve věci KORDÁRNA. Ten však finanční správa svévolně ohodnotila jako právní názor bez obecné závaznosti, který nepovažuje za odraz konstantní judikatury. Bez dalšího vysvětlení a náležité argumentace obecný závěr rozsudku nezohledňovala při řešení dalších případů souvisejících se zadržováním daňového odpočtu. Dovoluji si tvrdit, že finanční správa opomenula fakt, že nezáleží na kvantitě a existenci

dalších rozsudků s obdobným právním názorem, ale na samotné existenci rozsudku a kvalitě jeho odůvodnění. Jako součást exekutivní státní složky je povinna to respektovat a řídit se tím. Od té doby proběhlo ještě mnoho soudních sporů v souvislosti s danou problematikou, než se finanční správa ztotožnila se závěrem správního soudnictví a rozhodla analogicky přistupovat v řešení obdobných daňových kauz.²

Zasílaní plných mocí pro odklad daňového přiznání

Za ojedinělé soudní rozhodnutí označila finanční správa i rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 68/2015-35, který měl být klíčovým při řešení sporu v souvislosti se zasíláním plných mocí pro odklad daňového přiznání na finanční úřady. V souladu s tímto judikátem se plná moc pro odklad daňového přiznání zaslaná poslední den lhůty poštou považuje za podanou včas a daňový subjekt je oprávněn podat přiznání k dani z příjmů v prodlouženém termínu do 1. července bez jakéhokoliv postihu. Orgány daňové správy při rozhodování nadále setrvávaly na dosavadní správní praxi a přihlédly pouze k plným mocem doručeným 1. dubna rovněž na finanční úřad. Navzdory judikátu zastávaly názor, že „plná moc musí být ve lhůtě pro podání daňového přiznání uplatněna u místně příslušného správce daně", jinak je podána opožděně. Situace se opakovala. Až na základě dalších soudních sporů se stejnými závěry se finanční správa rozhodla akceptovat toto stanovisko a předmětné plné moci podané poslední den lhůty poštou, již považovala za podané včas.³

Co na to Nejvyšší správní soud?

Možnost oponovat a nerespektovat obecné závěry soudů jako takové není orgánům finanční správy ve všeobecnosti zakázané. V praxi se však často opomíná důležitá podmínka. K nerespektování soudní moci nepostačuje pouhé konstatování o nedostatečné kvalitě závěru kauzy, nepostačuje pouhý nesouhlas bez náležitého odůvodnění. Nesouhlasný přístup v řešení daňových kauz je nezbytné podložit odůvodněním „větší“ argumentační síly jako odůvodnění samotného judikátu. Důkazy musí mít adekvátní vypovídací hodnotu, argumenty musí být komplexní, důkladné, založené na logice a být v souladu s platným právním stavem. Pouhý popírající postoj orgánů finanční správy odmítl i samotný Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí slovy: „je nutné, aby orgány finanční správy ve své správní praxi, tj. i v rámci dalšího řízení v nyní pojednávané věci, postupovaly právě v souladu se závěrem plynoucím ze zmíněného rozsudku. Je proto namístě, aby orgány daňové správy právní názor v uvedeném rozsudku reflektovaly, a aby jej i respektovaly, ledaže by snesly vůči argumentům v něm uvedeným vskutku závažné protiargumenty, které dosud nebyly Nejvyšším správním soudem vzaty v úvahu."⁴

Závěr

Výběr daní a dodržování daňové disciplíny není jediným legitimním cílem a hodnotou naší společnosti. V mnohých případech jde o střet zájmů a současně o ohrožování základních práv a svobod jednotlivců. Tady priorita kolísá a každý případ je třeba řešit v širších souvislostech s ohledem na fundamentální principy právního státu.

1. „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“

2. Ing. Tomáš Hajdušek. Měly by finanční úřady respektovat rozhodnutí správních soudů? Bulletin KDP ČR 1/2018

3. Ing. Tomáš Hajdušek. Měly by finanční úřady respektovat rozhodnutí správních soudů? Bulletin KDP ČR 1/2018

4. Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2Afs 165/2016 NS 

Ivan Fučík & Soňa Hanigovská