Soudní dvůr EU rozhodoval dne 21. 12. 2023 ve spojených věcech C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, jejichž předmětem byly žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se leasingové smlouvy a ochrany spotřebitele.

Stručné shrnutí právní podstaty a okolností sporů

Ve věci C-38/21 spotřebitel VK uzavřel, s použitím prostředků dálkové komunikace, leasingovou smlouvu s BMW Bank na motorové vozidlo určené pro soukromé účely bez povinnosti následného odkupu.

Věc C‑232/21 se týká čtyř spotřebitelů, kteří uzavřeli s Volkswagen Bank a Audi Bank smlouvy o půjčce určené k nákupu ojetých osobních vozidel pro soukromé účely.

Také ve věci C‑47/21 se soudní dvůr zabýval případem poskytnutí půjčky ke koupi osobního ojetého vozidla. Tato smlouva byla uzavřena mezi spotřebitelem a C. Bank a stanovila splácení půjčky v šedesáti měsíčních splátkách a konečnou platbu.

Ve všech výše uvedených případech spotřebitelé od smlouvy odstoupili. Jako důvod označili skutečnost, že jim nebyly obchodníkem řádně předány dostatečné, jasné a čitelné informace a povinné údaje. Tvrdili proto, že čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení od smlouvy nezačala běžet, neboť při uzavření smlouvy nebyli v dostatečné míře informováni o svých právech. Banky se ale domnívají, že odstoupení několik měsíců nebo let od poskytnutí půjčky (v jednom případě dokonce až po jejím splacení) je zneužitím práva.

Soudní dvůr připomněl, že unijní směrnice v oblasti ochrany spotřebitele[1] vychází z premisy nerovného postavení obchodníka a spotřebitele. Spotřebitel je znevýhodněn z hlediska vyjednávací síly i z hlediska úrovně informovanosti – přistupuje na podmínky předem vytvořené obchodníkem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah. Z toho důvodu mají pro spotřebitele zásadní význam informace o smluvních podmínkách a důsledcích uzavření smlouvy. [2]

Článek 10 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru obsahuje výčet základních informací, které musí být jasným a výstižným způsobem vždy uvedeny v úvěrové smlouvě. Nesplnění obchodníkovy informační povinnosti sankcionuje Směrnice[3] tím, že čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení od smlouvy začne spotřebiteli běžet teprve dnem, kdy spotřebitel předmětné informace obdrží.[4]

Jak by ovšem soud měl nahlížet na situaci, kdy obchodník sice povinné informace spotřebiteli poskytne, avšak v neúplné nebo nesprávné podobě? Soudní dvůr se přiklonil k závěru, že neúplnost nebo nesprávnost informací se za neposkytnutí informací považuje pouze tehdy, pokud zakládá omyl spotřebitele ohledně jeho práv a povinností. Tedy pouze v případě, že je spotřebitel veden k uzavření smlouvy, kterou by jinak neuzavřel, kdyby měl k dispozici úplné a správné informace.[5] I kdyby pak spotřebitel v takové situaci odstoupil od smlouvy až po velmi dlouhé době po jejím uzavření, nelze toto odstoupení považovat za zneužití práva.[6]

V případě uzavření leasingové smlouvy na motorové vozidlo objednané dle požadavků spotřebitele bez povinnosti následného odkupu vozidla, ovšem spotřebitel dle názoru soudního dvora nemá právo od smlouvy odstoupit. Nehraje přitom roli, zda byla smlouva uzavřena na dálku. Za těchto okolností se totiž z pohledu legislativy bude jednat o poskytování služby pronájmu vozidla.[7] Pokud by právní úprava dovolovala spotřebiteli od smlouvy odstoupit, mohlo by to obchodníkovi způsobit obtíže při opětovném využití specifického vozidla k pronájmu, leasingu nebo třeba prodeji.[8]

[1] Soudní dvůr se ve svém výkladu zabýval zejména Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES; Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS; a Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES

[2] viz Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2023, ve spojených věcech C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21ECLI:EU:C:2023:1014, bod 259-260

[3] 14 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS

[4] viz Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2023, ve spojených věcech C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21ECLI:EU:C:2023:1014, bod 261

[5] tamtéž, bod 264

[6] tamtéž, bod 289

[7] tamtéž, bod 201

[8] tamtéž, bod 197-199