Soudní dvůr Evropské Unie (dále jen „SDEU“) se ve svém rozsudku z 15. prosince 2022 zabýval problematikou kolektivních smluv snižujících odměnu zaměstnanců agentur práce oproti zaměstnancům zaměstnaným přímo u uživatele.

Ve zkoumaném případě byla agenturní zaměstnankyně přidělena k uživateli na pracovní pozici v odvětví maloobchodu. V souladu s kolektivní smlouvou uzavřenou mezi německým odborovým svazem, jehož součástí byla i agentura práce, a odborovým svazem zaměstnanců ve službách, jehož členkou byla právě agenturní zaměstnankyně, byla hrubá hodinová mzda zaměstnankyně stanovena ve výši 9,23 eur.

Tato kolektivní smlouva však stanovila nižší odměnu, než je odměna přiznávaná zaměstnancům uživatele na základě kolektivní smlouvy zaměstnanců v odvětví maloobchodu ve spolkové zemi Bavorsko, která činila 13,65 eur. Tím podle agenturní zaměstnankyně došlo k porušení zásady rovného zacházení uznávané v německém právním řádu.

Agenturní zaměstnankyně proto podala k příslušnému pracovnímu soudu žalobu, kterou se domáhala přiznání dodatečné odměny ve výši, jež odpovídala mzdovému rozdílu mezi zaměstnanci agentury práce a srovnatelnými zaměstnanci zaměstnanými přímo u uživatele.

Zaměstnankyně se dovolávala zejména porušení zásady rovného zacházení se zaměstnanci agentur práce, jež je zakotvena v článku 5 směrnice 2008/104/ES o agenturním zaměstnávání. Zmiňovaná směrnice o agenturním zaměstnávání však umožňuje, aby se kolektivní smlouva odchýlila v oblasti základních pracovních podmínek a podmínek zaměstnávání od zásady rovného zacházení, avšak při respektování celkové ochrany zaměstnanců agentur práce.

Po zamítnutí žaloby v řízení v prvním stupni a v řízení o odvolání podala agenturní zaměstnankyně opravný prostředek ke Spolkovému pracovnímu soudu, který předložil SDEU několik předběžných otázek ohledně výkladu odkazovaného ustanovení směrnice o agenturním zaměstnávání.

SDEU si tak dal za cíl vymezit podmínky, které musí splňovat kolektivní smlouva, která se chce ve svém znění odchýlit od zásady rovného zacházení se zaměstnanci agentur práce a blíže upřesnit dosud nejasný obsah pojmu „celková ochrana zaměstnanců agentur práce“.

V projednávané věci dospěl SDEU k závěru, že pokud kolektivní smlouva umožní rozdílné zacházení v oblasti základních pracovních podmínek a podmínek zaměstnávání (jako jsou například podmínky týkající se délky pracovní doby, práce přesčas, doby odpočinku, odměňování atd.) v neprospěch agenturních zaměstnanců, oproti podmínkám, které mají kmenoví zaměstnanci uživatele, je „celková ochrana“ těchto agenturních zaměstnanců zajištěna pouze tehdy, pokud jim jsou přiznány výhody, které mají kompenzovat účinky tohoto nerovného zacházení.

Takové kompenzační výhody se musí opět pojit se základními pracovními podmínkami a podmínkami zaměstnávání.

Zaměstnanci agentur práce tedy mají v zásadě právo na stejné základní pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání, jaké by se na ně vztahovaly, kdyby je uživatel zaměstnával přímo. K dodržení zásady rovného zacházení však může dojít i pomocí přiznání určitých výhod, které budou kompenzovat případné rozdílné zacházení a bude tak naplněna celková ochrana zaměstnanců agentur práce.

Při sjednávání kolektivní smlouvy je z pozice zaměstnavatele tedy nutné nejprve určit základní pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání, které se vztahují na pracovníky agentury práce, pokud by je uživatel zaměstnával napřímo, a dále je třeba srovnat tyto pracovní podmínky a podmínky zaměstnání s podmínkami, jež vyplývají z kolektivní smlouvy, která se vztahuje na zaměstnance agentury práce. Nakonec je nutné posoudit, zda případně přiznané kompenzační výhody vyváží rozdílné zacházení, jemuž jsou agenturní zaměstnanci případně vystaveni.

Česká pracovněprávní úprava se k otázce pracovních podmínek agenturních zaměstnanců staví tak, že agentura práce a uživatel má povinnost zajistit, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance uživatele. Zákoník práce tak staví agenturní zaměstnance na roveň kmenovým zaměstnancům, kdy jsou zjednodušeně řečeno použity identické pracovní podmínky kmenových zaměstnanců u zaměstnanců agenturních.

Výše popsané rozhodnutí SDEU nám tak připomíná a blíže specifikuje možnosti a zejména podmínky, za jakých je možné se odchýlit od zásady rovného zacházení při nastavování pracovních podmínek agenturních zaměstnanců. Rozhodnutí SDEU tak otevírá prostor pro úvahy, že je možné sjednat odchylné podmínky pro agenturní zaměstnance, avšak při stanovení dostatečných kompenzačních výhod, které budou účinky nerovného zacházení vyrovnávat, aby tak byla naplněna celková ochrana zaměstnanců agentur práce.