Popis okolností případu

MP pracuje každé léto v pracovním poměru na dobu určitou ve službě požární prevence ve Španělsku, a to již od roku 1994. IP působí od téhož roku jako ředitel video produkce na základě po sobě jdoucích smluv na dobu určitou. IK uzavírá od roku 1998 (s výjimkou let 1999-2010) na sebe navazující pracovní smlouvy na dobu určitou s agenturou pro sociální služby. Co mají tito tři zaměstnanci společného? Ačkoli prvním dvěma zmíněným byl španělskými soudy formálně přiznán status „zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo“, fakticky jsou všichni tři v postavení zaměstnance s opakovaně prodlužovanou pracovní smlouvou na dobu určitou.

Všichni uvedení zaměstnanci se u národních soudů domáhali určení, že jejich pracovní smlouva je de facto smlouvou na dobu neurčitou, ale neuspěli. Jejich případy se nakonec dostaly až k Soudnímu dvoru Evropské unie, který rozhodoval o několika předběžných otázkách ve spojených věcech C‑59/22, C‑110/22 a C‑159/22.

Povinnost sankce zneužití navazujících pracovních smluv na dobu určitou

Rámcová dohoda se vztahuje na zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou. Soudní dvůr se tak nejprve zabýval otázkou, zda zaměstnanci v „nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou“ podle španělského práva (tedy MP a IP) vůbec spadají do působnosti Rámcové dohody[1]. SDEU došel, navzdory prvnímu dojmu vyplývajícímu z jazykového hlediska, k závěru, že Rámcová dohoda se na tyto případy vztahuje.

Rámcová dohoda[2] stanoví povinnost členských států přijmout opatření k předcházení zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv (nebo poměrů) na dobu určitou. Toto opatření má za cíl sankcionovat zaměstnavatele za zneužití navazujících smluv na dobu určitou a porušení unijního práva. Španělská právní úprava žádné takové opatření nezavedla. Podle španělské legislativy sice přísluší zaměstnanci na dobu neurčitou nezaměstnanému nastálo při skončení jeho pracovního poměru paušální odstupné[3], to ovšem podle SDEU nepředstavuje dostatečnou sankci.

Zprostit povinnosti vyplývající z Rámcové dohody se členský stát dle názoru SDEU nemůže ani konsolidací dočasných zaměstnání prostřednictvím vyhlášení výběrových řízení na tyto pozice, jak je tomu ve Španělsku. Tento postup sice umožňuje zaměstnanci na dobu neurčitou nezaměstnanému nastálo ucházet se o stálé zaměstnání, avšak na druhé straně může tento zaměstnanec své stávající zaměstnání snadno ztratit, pokud neuspěje u zkoušek.

Naopak přeměna po sobě jdoucích smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou může dle Rámcové dohody[4] představovat vhodné opatření pro naplnění povinnosti členského státu.

Kolize evropského práva a národních ústav

SDEU se v předmětném rozhodnutí zabýval také nikdy nestárnoucí otázkou kolize ústavních norem s evropským právem. Z ustálené judikatury španělského Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že postup podle Rámcové dohody by mohl být protiústavní. Španělská Ústava obsahuje požadavek aplikace zásady rovnosti a zásluh v přístupu k zaměstnání ve veřejné službě. Zaměstnanci, kteří nebyli přijati do pracovního poměru na základě výběrového řízení v souladu s těmito zásadami, spadají do jiné kategorie než zaměstnanci, kteří tímto řízením prošli (pro tuto zvláštní kategorii používá španělské právo termín zaměstnanec na dobu neurčitou nezaměstnaný nastálo). Pokud by tedy po sobě jdoucí pracovní smlouvy zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo na dobu určitou byly přeměněny na pracovní smlouvy na dobu neurčitou, odporoval by takový postup uvedeným ústavním zásadám. Nutno podotknout, že španělský Ústavní soud má naopak za to, že se tyto zásady na smluvní pracovní poměry nepoužijí.

SDEU zdůraznil, že primárně je povinností vnitrostátních orgánů přijmout přiměřená, účinná a odrazující opatření podle Rámcové dohody. Povinností národních soudů členských států je na druhé straně vykládat platnou legislativu eurokonformně. Tuto povinnost mají soudy i za cenu změny ustálené judikatury, která se opírá o právní výklad odporující cílům Rámcové dohody. Jestliže tedy výklad Ústavy dlouhodobě zastávaný Nejvyšším soudem není slučitelný s cíli Rámcové dohody, je podle SDEU na místě, aby se soudy od této judikatury odklonily.

SDEU uzavírá, že vnitrostátní soudy členských států jsou povinny vyložit a aplikovat vnitrostátní úpravu tak, aby došlo k uložení náležitých sankcí za porušení Rámcové dohody a odstranění následků porušení unijního práva.

Závěrem

Přelomovost tohoto judikátu spočívá zejména ve vyloučení možnosti členských států obcházet Rámcovou dohodu prostřednictvím institutů pracovního práva zastírajících skutečnou povahu konkrétního pracovního poměru. SDEU dal jasně najevo, že jakýkoliv institut, ať už nazvaný jakkoliv, který vede ke zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv uzavřených na dobu určitou, musí být členskými státy účinně sankcionován.

[1] Směrnice 1999/70/ES – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi odborovými organizacemi UNICE, CEEP a EKOS

[2] Ustanovení 5 bod 1 Rámcové dohody

[3] Toto odstupné je stanoveno ve výši dvacetinásobku denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše jedné roční mzdy.

[4] Ustanovení 5 bodu 2 Rámcové dohody