V případě, že dojde k zahájení insolvenčního řízení se společností, která je zároveň zaměstnavatelem, pracovní poměry jejích zaměstnanců trvají beze změny. Úpadek společnosti ovšem může být v očích zaměstnanců varovným signálem zvěstujícím neschopnost zaměstnavatele plnit jejich mzdové a jiné finanční nároky (například náhrady za nevyčerpanou dovolenou, odstupné a podobně).

Právní předpisy na úrovni EU na tuto situaci pamatují. Směrnice 2008/94/ES [1] ukládá členským státům v zájmu zaručení ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele povinnost zřídit instituce zajišťující úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců. V České republice je tato povinnost reflektována v zákoně č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o ochraně zaměstnanců“). V případě, že zaměstnavatel v platební neschopnosti neuspokojí splatné mzdové nároky zaměstnance, přechází podle Zákona o ochraně zaměstnanců tato povinnost na krajskou pobočku Úřadu práce.

Francouzský právní řád se s požadavkem Směrnice 2008/94/ES vypořádal tím, že v zákoníku práce ustanovil povinnost každého soukromoprávního zaměstnavatele své zaměstnance pojistit. Uvedené pojištění musí krýt riziko neuhrazení finančních nároků zaměstnanců z pracovní smlouvy, pokud se zaměstnavatel octne v insolvenci, nucené likvidaci, anebo v případě řízení o opatřeních na záchranu podniku. Jenže podle judikatury francouzského Kasačního soudu se záruka poskytnutá tzv. AGS (sdružení pro správu režimu záruk pohledávek zaměstnanců) nevztahuje bez dalšího na pohledávky všech zaměstnanců. Záruka platí pouze pro pohledávky z pracovní smlouvy zaměstnance, s nímž byl pracovní poměr ukončen z podnětu insolvenčního správce, likvidátora nebo samotného zaměstnavatele. V případech, kdy dojde k okamžitému zrušení pracovního poměru, ukončení pracovní smlouvy na základě soudního rozhodnutí nebo zaměstnanec odejde do důchodu, je tedy záruka vyloučena.

Nevede ovšem tato praxe ve svém důsledku k rozdílnému zacházení se zaměstnanci? A pokud ano, je rozdílné zacházení objektivně odůvodněné? Je výklad Kasačního soudu v souladu se Směrnicí 2008/94/ES?

Na tyto otázky odpověděl SDEU v rozsudku ze dne 22. února 2024[2], ve kterém se zabýval případem společnosti, proti níž bylo v roce 2018 zahájeno insolvenční řízení. Někteří zaměstnanci této společnosti se rozhodli pro okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu porušení povinností zaměstnavatelem. Tito zaměstnanci se posléze obrátili na soud, který potvrdil, že uvedené skutečnosti odůvodňují tento jednostranný způsob ukončení pracovní smlouvy. Dotčeným zaměstnancům tedy v souladu s francouzským právem náležela náhrada za nedodržení výpovědní lhůty, za nevyčerpanou dovolenou, odstupné a odškodnění. Dle judikatury Kasačního soudu se ovšem na tyto nároky nevztahuje záruka poskytovaná AGS.

SDEU připomněl, že Směrnice 2008/94 nerozlišuje mezi pohledávkami zaměstnanců z hlediska toho, zda byla jejich pracovní smlouva ukončena zaměstnavatelem či jimi samotnými (případně jiným subjektem). Francouzská vláda namítá, že rozdílné zacházení je v tomto případě ospravedlněno potřebou pokračování činnosti podniku, zachování pracovních míst a postupného uspokojování pohledávek, přičemž okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem po zahájení insolvenčního řízení zaměstnavatele těmto potřebám odporuje. Tento argument však u SDEU neobstál. Povinnost záruční instituce ručit za pohledávky zaměstnanců dle názoru SDEU nelze vyloučit v případě, že ke skončení pracovního poměru dojde ze strany zaměstnance z důvodu porušení povinností zaměstnavatelem. Pokud je okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem odůvodněné, nelze jej dle SDEU navíc ani považovat za důsledek vůle zaměstnance – ve skutečnosti se totiž jedná o důsledek porušení povinností zaměstnavatelem.

Z výše uvedených závěrů SDEU tedy vyplývá, že judikatura Kasačního soudu zakládá nedůvodnou nerovnost a porušení zásady zákazu diskriminace. A co z toho plyne pro členské státy EU? Národní právní řády jsou povinny transponovat požadavek na zajištění úhrady nesplacených pohledávek zaměstnanců záruční institucí v případě platební neschopnosti zaměstnavatele. Zároveň ale musí legislativa i soudní praxe respektovat obecný princip rovnosti a zákazu diskriminace a k zaměstnancům přistupovat ve srovnatelných situacích stejně.

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele

[2] Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. února 2024 ve věci C‑125/23, ECLI:EU:C:2024:163