Každý rok jezdím na školení daňových poradců. Na této akci se potkáváme s kolegy jednou za rok a povídáme si nejen o daních. Loni se řeč stočila na pejsky. Kolegyně byla nešťastná a naštvaná, protože zdědila ohaře po svém synovi, který se odstěhoval za prací do města. Stěžovala si, jak musí každé ráno kvůli němu vstávat a jít ho vyvenčit. A odpoledne a večer znovu. Vyprávěl jsem jí, jak jsem si také před pár lety pořídil psa. Byl to Beauceron a jmenoval se Cleo. A jak jsem přemýšlel a hledal ve svém nabitém kalendáři alespoň dvě další hodiny denně na procházky. A jak se nakonec ranní a večerní procházka s pejskem po lese stala součástí mého života, na kterou se vždy těším. Popisoval jsem, jak stačí vzít do ruky vodítko a Cleo má obrovskou radost, o kterou se hned podělí. Pamatuju, jak na mě nevěřícně koukala, když jsem vysvětloval: "Je to jako když dobíjíte baterky".

Letos, po roce, hned jak mě viděla, běžela ke mně s vážnou tváří: "Musím Vám něco říct, měl jste pravdu". Nechápal jsem. "Měl jste pravdu s tím psem. Každé ráno vstáváme spolu a oba se těšíme na společnou procházku. Vloni jsem Vám nevěřila, že je to možné. Děkuji." Mně neděkujte, to sobě a svému psovi," odpověděl jsem a měl radost, že někdo objevil to, co já jsem objevil s Cleem.