Smluvní pokuta – instrument provázející množství smluv, dobře známý i právním laikům. Jedná se zároveň o nástroj hrozící zneužitím. Vysoká smluvní pokuta může být nepřiměřená a v krajních případech až likvidační. Český občanský zákoník pro takové případy zakotvuje moderaci smluvní pokuty, která soudu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti umožňuje nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit[1].

Soud samozřejmě nedisponuje neomezeným právem měnit výši pokuty dle své libovůle. Hranicí je výše vzniklé škody, která musí v každém případě být nahrazena. V kontextu paragrafového znění zákona soudy mohou zohlednit pouze výslovně vymezená kritéria – hodnotu a význam zajišťované povinnosti. Do hry tak nevstupují další okolnosti, jako například osobní majetkové poměry dlužníka či věřitele nebo celková „pocitová“ vyváženost smlouvy.

Dosavadní pojetí popisovaného nástroje zásadním způsobem mění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. ledna 2023 sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Soudci velkého senátu civilního kolegia stanovili, že „Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu.“. V praxi tak soudy nově nebudou zkoumat ujednání o smluvní pokutě, ale nepřiměřenost konkrétního nároku s ohledem na zájmy předmětných stran.

Nejvyšší soud za účelem naplnění citované právní věty a sjednocení praxe nižších instancí představil tříkrokový test posouzení právní konformity smluvní pokuty:

1. Soud posoudí funkci (preventivní, uhrazovací nebo sankční) sjednané smluvní pokuty, a to podle jejího skutečného obsahu[2].
2. Dále se soud musí zabývat konkrétními okolnostmi, existujícími nejen v době sjednávání smluvní pokuty, ale také při porušení smluvní povinnosti, anebo i později, pokud existuje souvislost.
3. Až po vyhodnocení otázek vymezených v předchozích krocích se soud uchýlí k celkovému vyhodnocení přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty.

Dojde-li soud k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, sníží ji na přiměřenou výši, a to obzvlášť s ohledem na její funkci v konkrétním případě. Především druhý krok znamená výrazný odklon od dosavadní judikatury. Doposud byla v rámci přezkumu posuzována především výše a způsob sjednání smluvní pokuty, dodatečně nastalé okolnosti žádnou roli nehrály. Nově budou soudy vyhodnocovat i předvídatelný dopad porušení smluvních povinností a hodnotit každý nárok skutečně individuálně a flexibilně. Neznamená to zároveň, že by snižování pokut mělo s novou judikaturou být svévolné – vždy se bude držet v mantinelech představeného testu a při spravedlivě sjednaných smluvních podmínkách přináší vyšší jistotu férového posouzení všem stranám.

Rozsudek míří do takzvané „zelené sbírky“ nejdůležitějších rozhodnutí Nejvyššího soudu a je krokem směrem k přesnějšímu posuzování svobodně uzavřených smluvních ujednání. Soudy se již nebudou muset snažit o obecný popis nepřiměřeného ujednání, ale o rozbor zcela konkrétního nároku jednotlivých dlužníků a věřitelů.

[1] § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

[2] Interpretace funkce smluvní pokuty se řídí § 555 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník