Rozdělení společnosti (či družstva) je vedle fúze, převodu jmění na společníka a změny právní formy společnosti jednou z možností přeměny společnosti tak, jak to popisuje zákon č. 125/2008 Sb., zákon o přeměnách (dále jen „Zákon o přeměnách“). Dle typu rozdělení rozlišujeme mezi třemi základními typy rozdělení, a to rozdělení odštěpením, rozdělení rozštěpením a rozdělení vyčleněním. V případě rozdělení odštěpením se od již existující společnosti „A“ odtrhne společnost „B“, a tak vedle společnosti již existující vznikne společnost nová. Jestliže existující společnost „A“ zaniká a namísto ní vznikají dvě nové společnosti „B“ a „C“, jedná se o rozdělení rozštěpením. V posledním zmiňovaném případě Zákon o přeměnách uvádí možnost vyčlenění části jmění společnosti „A“, do již existující či nově vznikající nástupnické společnosti „B“, na základě čehož se rozdělovaná společnost stává společníkem nástupnické společnosti.

Důsledkem rozdělení určité společnosti je, že dochází k přechodu jmění ze společnosti rozdělované na společnost nástupnickou. Vedle aktiv přecházejí na nástupnickou společnost i pasiva, a to včetně dluhů. Toto má za následek možné ohrožení věřitelů, neboť bez jejich souhlasu může dojít ke změně v osobě dlužníka, což se pojí s rizikem zhoršení věřitelské pozice. Zákon o přeměnách z tohoto důvodu upravuje institut zákonného ručení zúčastněných společností, jehož účelem je zajištění dobytnosti pohledávek věřitelů i po provedení přeměny.

Konkrétně ustanovení § 257 odst. 1 Zákona o přeměnách hovoří o tom, že v případě rozdělení společností každá z nástupnických společností ručí za dluhy, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé nebo rozdělované společnosti na ostatní nástupnické společnosti nebo zůstaly rozdělované společnosti při odštěpení nebo vyčlenění, a to společně a nerozdílně s ostatními nástupnickými společnostmi až do částky ocenění jmění, jež na ni mělo přejít podle projektu rozdělení uvedené v posudku znalce.

Co když ale dluh vznikne až v momentě, kdy daná společnost již zanikla?

Italská společnost SNIA způsobila v souvislosti s činností v odvětví chemických látek, kterou vykonávala prostřednictvím svých dceřiných společností, škodu na životním prostředí. Italské Ministerstvo životního prostředí tak podalo na řečenou společnost žalobu. Na základě té byla společnost SNIA uznána vinou a byla jí udělena pokuta dosahující výše necelých 500 000 000 EUR. V mezičase mezi podáním žaloby a vynesením rozsudku však došlo k rozdělení společnosti SNIA na společnosti SNIA a LivaNova.

Italské soudy se tak začaly zabývat otázkou, zda-li lze do pasiv, které přecházejí na nástupnickou společnost, zahrnout vedle pasiv s určitou splatností a v určité výši, o jejichž povaze a existenci není pochyb, i pasiva neurčitá či zatím neexistující. Vzhledem k tomu, že daný problém vychází z čl. 3 odst. 3 písm. b) šesté směrnice 82/891 (dále jen „Směrnice“), došlo ze strany italských orgánů k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“).

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu tak bylo, zda musí být ustanovení Směrnice vykládáno v tom smyslu, že pravidlo společné a nerozdílné odpovědnosti nástupnických společností zakotvené v tomto ustanovení se vztahuje nejen na pasiva určité povahy, ale i na pasiva neurčité povahy, jako jsou náklady na sanaci a škody, které byly zjištěny, vyčísleny nebo konsolidovány po dotčeném rozdělení, a která jsou důsledkem jednání rozdělené společnosti.

Obecně platí, že v projektu rozdělení musí být uveden mimo jiné i přesný popis a rozdělení aktiv a pasiv, která se mají převést na jednotlivé nástupnické společnosti. Z toho vyplývá, že přecházející pasiva musí vzniknout již před dotčeným rozdělením. SDEU však konstatoval, že v případě nákladů na sanaci a škod se pravidlo musí vykládat tak, že k protiprávnímu jednání nebo skutečnosti vedoucí ke vzniku škod došlo před dnem rozdělení, a nikoli tak, že k tomuto datu byly uvedené škody zjištěny či vyčísleny. Na základě rozhodnutí SDEU tak v tomto konkrétním případě ručí společnost LivaNova do výše svého jmění určeného znalcem při rozdělení, a to za škodu způsobenou společností SNIA, neboť k rozhodnutí o úhradě škody či sanace došlo až po rozdělení.

SDEU argumentoval, že pokud by takový výklad pojmu „pasiva“ ve smyslu čl. 3 odst. 3 písm. b) Směrnice nebyl přijat, rozdělení by mohlo pro společnost představovat způsob, jak se na úkor třetích osob vyhnout následkům protiprávních jednání, kterých se dopustil. Za tímto účelem by totiž postačovalo, aby daný podnik provedl rozdělení před vyčíslením nákladů na sanaci a škod, jež by byly důsledkem jednání, k němuž došlo před tímto rozdělením. Cílem směrnice je pak právě zabránit tomu, aby se společnost v důsledku rozdělení vyhnula svým závazkům vůči zúčastněným stranám.