Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku 4 Afs 490/2019-34 ze dne 22. 11. 2021 posuzoval spor mezi Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) a žalobcem. Šlo o případ, kdy Finanční úřad pro Jihomoravský kraj platebním výměrem doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob na základě postupu k odstranění pochybností. Žalobce se proti této skutečnosti bránil žalobou u krajského soudu, která mu byla následně zamítnuta, na základě toho podal žalobce kasační stížnost k NSS. 

V tomto sporu se řešila daňová povinnost spolupracující osoby ve smyslu § 13 zákona o daních z příjmů. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) si vyložil právní úpravu po svém a v daňovém přiznání převedl na spolupracující osobu část příjmů s tím, že následně jak „hlavní daňový subjekt“, tak spolupracující osoba k takto rozděleným příjmům stanovila paušální výdaje k jejich dosažení. Podle právní úpravy měl nejdříve stěžovatel uplatnit výdaje jako „hlavní podnikatel“ a až poté je mohl rozdělit mezi sebe a spolupracující osobu.  

Stěžovatel s tímto postupem nesouhlasí a dodává, že pokud spolupracující osoba pomáhá v podnikatelské činnosti, plynou jí z toho příjmy a spolupracující osoba se stává poplatníkem daně z příjmů fyzických osob, měla by být také sama odpovědná za správnost daňového přiznání a nést odpovědnost za úhradu daně. Podle stěžovatele dochází k absurdnímu důsledku, pokud je spolupracující osoba vázaná pouze tím, co jí v tomto směru uloží „hlavní daňový subjekt“. 

Dále stěžovatel argumentuje tím, že krajský soud nebral v potaz skutečnost, že podle § 7 odst. 4. a 5 zákona o daních z příjmů je například u osob podnikajících společně jako veřejná obchodní společnost či komanditní společnost stanoven postup zcela opačný. V případě uvedených osob se namísto příjmů a výdajů „hlavního daňového subjektu“ a následného rozdělení provede prvotní rozdělení příjmů z podnikatelské činnosti mezi jednotlivé společníky a následně dojde k určení příjmů a výdajů. 

Závěry NSS

NSS se problematikou daňové povinnosti spolupracujících osob zabýval v minulosti již mnohokrát a vždy došel k závěru, že daňová povinnost je u spolupracující osoby úzce spjata s daňovou povinností tzv. „hlavního daňového subjektu“, čímž je v tomto případě stěžovatel. Ten by měl dle právní úpravy rozdělit příjmy a výdaje pouze dle zákonem stanovených podílů. Dále musí vždy platit, že u těchto osob musí být výše podílu na příjmech a výdajích stejná. Dle NSS krajský soud rozhodl správně, jelikož je z tohoto výkladu zřejmé, že spolupracující osoba musí nejprve stanovit výši příjmů a výdajů „hlavního daňového subjektu“, poté z něj podle pravidel § 13 zákona o daních z příjmů stanovit podíl na příjmech a výdajích spolupracující osoby a následně stanovit vlastní daňovou povinnost pro tuto osobu. NSS dodává, že z platné právní úpravy nevyplývají jakékoliv nejasnosti, které by zavdávaly příčinu k úvahám o jiném, než krajským soudem přijatém výkladu.

NSS dále říká, že stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že spolupracující osobě nelze v rámci daňového řízení upřít právo na její samostatné procesní postavení, včetně možnosti uplatňovat všechna práva přiznaná procesní úpravou „hlavnímu daňovému subjektu“, nic to však nemění na základním faktu, že daňová povinnost spolupracující osoby je zcela závislá na výsledku (dodatečně) vyměřené daně „hlavního daňového subjektu“.

Co se týče argumentace stěžovatele ohledně zdanění hlavního subjektu a spolupracující osoby ve společnosti (bez právní osobnosti) ve smyslu § 12 zákona o daních z příjmů, shledal krajský soud tuto argumentaci pro posouzení věci zcela irelevantní, neboť na přijatých závěrech nemohou nic změnit. 

Závěrem NSS dodává, že pro výše uvedené důvody není kasační stížnost důvodná, a proto jí zamítá.  

Autor: Roman Burnus, Marek Toráč