Každý daňový subjekt, pokud to vyplývá z daňových zákonů, je povinen podat řádné daňové přiznání, které správci daně slouží jako podklad pro stanovení a vybrání daně. Každý takový subjekt poté nese důkazní břemeno ohledně prokazatelnosti deklarovaného tvrzení. Mnohdy se však stává, že původně deklarovaná tvrzení v řádném daňovém přiznání nejsou z různých důvodů správná. Daňový řád však umožňuje opravu takovýchto údajů, a to prostřednictvím opravného nebo dodatečného daňového přiznání (zde záleží na tom, zdali daňový subjekt shledal nesrovnalosti v řádném daňovém tvrzení před nebo po uplynutí lhůty k jeho podání).

Na první pohled se může zdát, že podání dodatečného daňového přiznání je jednoduchá záležitost, nicméně příklady z praxe naznačují, že ne vždy tomu tak je a jeho nesprávné podání může mít pro daňový subjekt velmi negativní následky.

Při podání dodatečných daňových přiznání musí daňový subjekt vycházet z procesních podmínek, tedy z ustanovení, které upravuje daňový řád. Ten stanoví, že daňový subjekt je oprávněn (pokud je daň nižší než poslední známá daň, příp. se nemění poslední známá daň, ale pouze údaje dříve tvrzené) nebo je povinen (pokud je daň vyšší, než poslední známá daň) podat dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování. Pokud se na základě nově vzniklých skutečností nebo informací poslední známá daň nemění, avšak dochází ke změně údajů dříve daňovým subjektem tvrzených, pak je daňový subjekt oprávněn podat dodatečné přiznání nebo vyúčtování. Poslední známou daní se rozumí výsledná daň, jak byla správcem daně dosud pravomocně stanovena v dosavadním průběhu daňového řízení o této dani.

V této souvislosti je třeba upozornit na fakt, že i přesto, že se vychází z jednotných procesních pravidel upravených daňovým řádem, tak dodatečná přiznání u jednotlivých daní a postupy jejich vyplňování vykazují určité rozdílnosti. V tomto ohledu doporučujeme seznámit se s pokyny Finanční správy k vyplnění přiznání jednotlivých daní, ve kterých jsou, kromě jiného, uvedeny správné postupy zhotovení dodatečných přiznání.

Pokud bychom měli celou problematiku zobecnit, tak hlavní rozdíl ve vyplňování dodatečných přiznání spočívá v tom, zdali je daňový subjekt v porovnání s řádným daňovým přiznáním povinen vyznačit pouze nově nastalé změny s vyznačením rozdílu oproti poslední známé dani nebo vyplnit celé přiznání znovu (tj. jak včetně všech údajů, které se opravou nemění, tak všech údajů opravovaných). Příkladem prvního zmíněného postupu je dodatečné přiznání k dani z přidané hodnoty, přičemž do druhé zmíněné skupiny patří například dodatečné přiznání k dani z příjmů.

Existuje také přístup, který kombinuje oba způsoby, přičemž postupování dle jednoho nebo druhého je umožněno především na základě počtu nemovitých věcí poplatníka. Tento přístup se zohledňuje v rámci vyplňování dodatečného přiznání k dani z nemovitých věcí. Specifickým příkladem je také dodatečné přiznání k dani silniční, kdy poplatník má možnost volby a uvádí buď všechna vozidla nebo jen nová/opravená/rušená vozidla a to za předpokladu, že je zachována správnost zdanění zbylých vozidel.

Vzhledem k tomu, že jsme se v praxi setkali s příkladem toho, jaké negativní důsledky může mít pro daňový subjekt nesprávné vyplnění dodatečného daňového přiznání, je zcela na místě uvést konkrétní příklad takové situace.

Nejmenovaný daňový subjekt vlivem nesprávné deklarace podal dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, přičemž při jeho zhotovování nerespektoval správný postup vyplnění. V tomto případě bylo důvodem podání dodatečného přiznání pouze odlišné tvrzení údajů, které neměly vliv na výši poslední známé daně. Daňový subjekt měl správně vyplnit pouze odlišný údaj na příslušném řádku, kterého se oprava týkala, což nemělo vést ke změně poslední známé daně. Namísto toho však daňový subjekt nesprávně vyplnil daňové přiznání celé, tj. včetně všech údajů (i těch správných a neopravovaných) uvedených v předchozím řádném daňovém přiznání. Ve svém důsledku tak podal dodatečné přiznání, na jehož konci byla v podstatě znovu uvedena celá poslední známá daň tvrzená v předchozím řádném daňovém přiznání.

Výsledkem byla nově stanovená daňová povinnost, která však byla ve stejné výši jako ta původní. Společnost v domnění, že dodatečné daňové přiznání bylo vyplněno a podáno správně, ignorovala tuto novou daňovou povinnost. Bohužel ani na straně správce daně nebyl tento zcela zjevný omyl při zpracování dodatečného daňového přiznání rozpoznán a správce daně na to reagoval předepsáním úroků z prodlení za neuhrazení přiznané daně, které nebyly zanedbatelné. Mimo to vše postupovalo tak rychle, že než stačil daňový subjekt jakýmkoli způsobem ve vztahu vůči správci daně jednat, bylo zahájeno exekuční řízení a vyměřeny exekuční poplatky v nemalé výši. Vlastní chybou se tak společnost dostala do velmi nepříjemné situace.

Pokud by však byla opravována poslední známá daň v přiznání k dani z příjmů, byl by postup odlišný. V tomto případě je třeba vyplnit veškeré údaje uvedené v předchozím řádném daňovém přiznání a prostřednictvím oprav je aktualizovat tak, aby bylo daňové přiznání správné.

Dalším úskalím, na které se zapomíná, je včasnost podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší, než byla původně tvrzená. Tento úkon je totiž možné podle daňového řádu uskutečnit pouze do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž daňový subjekt tyto okolnosti zjistil. Za tím účelem se také toto datum vyplňuje do formuláře dodatečných daňových přiznání. Při přípravě celého dodatečného přiznání je třeba tomuto věnovat pozornost, protože v některých případech lze reálně očekávat, že podání dodatečného daňového přiznání na nižší daň vyvolá pozornost správce daně.

Jak vyplývá z obsahu tohoto příspěvku, zaměřili jsme se v něm na ty základní chyby, ke kterým v praxi dochází. Odlišnou kapitolou jsou pak další procesní otázky spojené s podáním dodatečného přiznání např. možnost podání či nepodání přiznání na základě výzvy správce daně, před zahájením daňové kontroly apod.

Závěrem bychom chtěli zdůraznit, že neznalost uvedených postupů může být spojena nejenom se značnou finanční, ale i časovou náročností, je proto důležité mít na paměti správné postupy, kterými daňový subjekt může výše zmíněné situaci zamezit.