Asi jste to také v médiích či sociálních sítích zaznamenali. V Maďarsku si za evropské peníze pořídili stezku korunami stromů a chyběla jim maličkost: stromy. Že vám to připomíná bazén v obci bez zdroje vody nebo jiné podobné kauzy z nedávné minulosti? Samozřejmě jsem se tomu zasmál, ale zároveň mě z toho mrazí. K čemu to vede? Jaký závěr si nutně každý čtenář udělá? Že jsou dotace k ničemu, že je to špína, že to pokřivuje normálně fungující trh.
Náš tým pomáhá vládám, samosprávám a podnikům hodnotit programy a realizovat své strategie. To neznamená vymyslet skvělé řešení, ale uskutečnit v dané situaci řešení nejlepší možné. Jeho součástí mohou být také dotace. Ty nejsou a priori zlé nebo dobré, je to nástroj v rukou lidí. Dotacemi se vlády snaží ovlivnit strategické směřování investic směrem, který bude dlouhodobě pro naši společnost přínosný. Zajistit lepší vzdělání a přístup k informacím, vyrovnat rozdíly mezi regiony, integrovat vybrané sociální skupiny, podpořit udržitelné podnikání, transformovat vybrané obory na nové technologie. Shrnuto, zkvalitnit veřejnou intervenci.
Maďarský chodníček přínos společnosti nepřinesl, ale laciný posměch je to poslední, co nám pomůže. Nechceme tím přece vylít vaničku i dítětem a říct, že dotace neslouží svému účelu a mají se zrušit. Pokud se seznámíme s cíli dotačních programů, které definujeme společně v Bruselu, shodneme se, že ty za kauzu vinit nelze.
Ze zkušenosti vím, že evropští úředníci posuzují správnost přiznané dotace zejména podle míry naplnění definovaných cílů, podle jejich přínosů. Naopak národní úroveň často přináší větší důraz na splnění formálních podmínek dané dotační výzvy a menší pochopení pro dynamický vývoj vnějšího prostředí, které může prvotní předpoklady zásadně ovlivnit. Na národní úrovni se tak může stát, že všechny detaily sedí, ale výsledek je na míle vzdálený počátečnímu záměru.
To, co potřebujeme, jsou vzdělaní, sebevědomí úředníci, profesionálové, s dostatečnou samostatností, kteří mají pouvoir rozhodnout, co je podle pravidel a co už ne. To je i o kultuře. Ten, kdo rozhoduje, se nesmí bát, že kvůli svému rozhodnutí přijde o kariéru. Dalším prvkem je standardní systém vyhodnocení celého procesu, od sestavení programu, vypsání výzev, po žádost, získání dotace a realizaci investice či projektu. Evaluační systém má být organickou součástí programového cyklu. To samo o sobě nezabrání možným excesům. Chyby se stát mohou, neměly by se ale opakovat.
Shrnuto a podtrženo. Pojďme se společně zasmát stezce v korunách stromů bez stromů (Monty Pythons by jistě záviděli), ale zároveň nezatracujme dotační programy jako takové, podporujme jejich vyhodnocování a v dobrém slova smyslu ovlivňujme politiky, úředníky a experty, aby byli méně formalističtí, více odvážní a snažili se lépe naplnit skutečné cíle dotačních programů. Pak se budeme moci do budoucna podobným přehmatům lépe vyhnout.
