Zatímco Děd Vševěd z cimrmanovské pohádky Dlouhý, široký a krátkozraký považuje za největší zlo trpaslíky, kteří Vám vlezou všude, z mnohých politických vyjádření posledních týdnů by vás mohl ovládnout pocit, že takovým trpaslíkem pro hospodářství jsou dotace. No a nejlepší ozdravnou kúrou pro nemocné veřejné finance má být právě boj proti nim.

Dozvěděli jsme se například, že místo dálnic stavíme lesní cesty. Co na tom, že jde o peníze z úplně jiného hrníčku a že autor takových myšlenek netuší, že Evropská unie realizuje řadu oddělených politik a že opravdu z peněz pro zemědělství nejde financovat veřejnou infrastrukturu. Takových výroků je veřejný prostor plný a bohužel jen svědčí o širším problému, se kterým reálně bojujeme.

Konečná verze takzvaného úsporného balíčku považuje škrtání dotací za zcela zásadní a klíčový nástroj ke konsolidaci veřejných financí, a tak jej i prezentuje. Paradoxem tak zůstává, že přibližně 70 % těchto úspor se vůbec netýká dotací, jak je chápeme, ale přesunu plateb spojených s OZE a distribučními poplatky zpět na spotřebitele. Co na tom, že původní slib směřoval k tomu, že přízrak solárních baronů z období začátku minulé dekády bude zrušen úplně.

Tyto platby převzaté z beder spotřebitelů v době extrémního zvýšení cen energií lze za dotace považovat pouze v případě, že obdobně budeme vnímat třeba sociální dávky, důchody apod. To se ale skoro člověk bojí říct, protože další úsporou by třeba mohlo být škrtání důchodů prodané jako snížení dotací vybrané skupině obyvatel. Dotací jsou tyto platby totiž právě třeba pro solární barony. Těm ale zůstávají. Mění se jen ten, kdo je bude platit.

Kromě této poněkud křečovitě úsměvné epizody se ukazuje, že škrtání jiných transferů se realizuje víceméně náhodně a bohužel zejména tam, kde se nemá kdo bránit. Zatímco řada dotací pro velké podniky zůstává i přes velkolepá prohlášení, naopak mizí nebo se snižují velmi potřebné dotace na péči o krajinu, pro dobrovolné hasiče, občanskou vybavenost, regionální dopravní infrastrukturu, reformu regionálního školství apod.

Jednoduše oblasti, které mají pozitivní vliv nejen na kvalitu životu, ale reálně a neoddiskutovatelně přispívají i k vyrovnávání sociálních a ekonomických rozdílů mezi regiony. To je důležité společenské poslání, v jehož naplňování jsou dotace mimořádně efektivní a jejich role je de facto nezastupitelná.

Libertariánství hraničící často s anarchokapitalismem je bráno v rámci jakési celospolečenské shody jako jediná přijatelná možnost správné ekonomické politiky a prezentace dotací pak logicky sklouzává pouze k tomu, že křiví trh a nic dalšího. Co na tom, že světový mainstream jde jinou cestou a celá řada nositelů Nobelových cen považuje ekonomiku veřejného sektoru za významnou součást efektivních hospodářských politik.

Stejně jako lidstvo muselo ujít významný kus cesty, aby bez emocionálního vyznění pochopilo například význam role zisku a úroku v ekonomice, čeká nás stejně dlouhá a potřebná cesta k pochopení obecné role dotací v ekonomice jako motivačního nástroje řešícího přirozené bariéry či nerovnováhy. Jako u jakéhokoliv nástroje hospodářských politik je totiž klíčová schopnost jeho správného využívání.

Bohužel my jsme se zatím nedostali ani na hranu této diskuse. Konsolidační balíček je v tuto chvíli jen výsledkem toho, že byznys velkých hráčů, který je u nás na veřejném prostoru závislý nejvíce na světe (hned po Rusku), je nedotknutelný. Šetřit se přeci musí především na obyčejných lidech. I proto jsme tam, kde jsme a klacek v podobě dotací se ukazuje jako mimořádně efektivní nástroj. Škoda jen, že nikoliv k dobru naší společnosti.