Dle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) je zaměstnavatel povinen umožnit (nikoliv zajistit) svým zaměstnancům stravování a to ve všech směnách, přičemž se tato povinnost nevztahuje na zaměstnance vyslané na pracovní cestu. Rozhodne-li se zaměstnavatel stravování zaměstnancům zajišťovat, je nutné jasně vymezit podmínky nároku, způsob poskytování či výši finančního příspěvku v kolektivní smlouvě či vnitřním předpisu společnosti. 

Jak u zaměstnanců, tak u samotného zaměstnavatele je důležitý pohled daňový. 

Na straně zaměstnanců je rozhodující skutečnost, zda se jedná o peněžní či nepeněžní příspěvek. V případě, že zaměstnavatel zajišťuje svým zaměstnancům občerstvení na pracovišti určené přímo ke spotřebě nebo poskytuje stravenky – bez doplatku anebo s doplatkem zaměstnanců, jsou tato plnění osvobozena od daně z příjmů ze závislé činnosti. Jinak tomu je, jedná-li se o peněžní příspěvek na stravování. V takovém případě se jedná o příjem podléhající zdanění a rovněž vstupuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného.

Daňové řešení výdajů (nákladů) na stravování zaměstnanců z pohledu zaměstnavatelů vyplývá z ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 zákona o daních z příjmů (ZDP). Rozeznáváme následující dvě formy zajištění stravování: 

1. závodní stravování zajišťované ve vlastním zařízení, a to vlastními silami i prostřednictvím jiných subjektů
2. příspěvek na stravování zajišťované prostřednictvím cizích subjektů 

U závodního stravování (ad 1) zajišťovaného ve vlastním zařízení lze uplatnit jako daňově účinné náklady na provoz tohoto zařízení, např. spotřebu energie, opravy a údržbu stravovacího zařízení, daňové odpisy kuchyňského vybavení, mzdy vč. pojistného pracovníků zabezpečující stravování. Naopak nelze uplatnit hodnotu potravin jako takovou, ta je daňově neuznatelným nákladem, který bývá hrazen buď zaměstnanci anebo s finanční účastí zaměstnavatele z fondu kulturních a sociálních potřeb či ze zisku po zdanění. Jelikož ZDP neomezuje výši těchto daňově uznatelných výdajů (nákladů), zákoník práce umožňuje zaměstnavatelům poskytovat zvýhodněné stravování i svým bývalým zaměstnancům, kteří odešli do starobního anebo invalidního důchodu 3. stupně, i zaměstnancům při čerpání jejich dovolené anebo zaměstnancům po dobu jejich pracovní neschopnosti. 

Generální finanční ředitelství ve svém pokynu D-22 stanovuje, že v případě, že zaměstnavatel provozuje zařízení poskytující stravování pro širokou veřejnost (např. restaurace, hotel) a rovněž ho poskytuje i svým zaměstnancům, jsou tyto výdaje považovány jako výdaje na stravování ve vlastním zařízení. 

Za stravování zajišťované prostřednictvím cizích subjektů (ad 2) dle § 24 odst. 2 písm. j) bod 4 ZDP se považuje stravování, které je zabezpečené zaměstnavatelem kdekoliv jinde než v prostorách vlastního stravovacího zařízení. Příspěvky na stravování zajišťované jinými subjekty jsou daňově uznatelné až do výše 55 % ceny jednoho jídla za jednu směnu, maximálně však do výše 70 % stravného vymezeného pro zaměstnance při trvání pracovní cesty 5-12 hodin. Zároveň musí být splněna podmínka, že je přítomnost zaměstnance během dané směny minimálně 3 hodiny. Přesáhne-li délka směny v úhrnu s povinnou přestávkou jedenáct hodin, lze uplatnit daňově uznatelný náklad na další jedno jídlo za zaměstnance v souladu s výše uvedenými procentními limity. Z toho plyne, že v těchto případech nelze využít poskytování zvýhodněného stravování pro bývalé zaměstnance, zaměstnance na dovolené či v pracovní neschopnosti jako daňově uznatelný náklad, protože nesplní podmínku odpracování 3 hodin za danou směnu. 

V praxi se často objevují hybridní formy závodního stravování, u kterých je mnohdy komplikované určit, zda se jedná o vlastní závodní stravování anebo již o stravování prostřednictvím jiného subjektu. Jde například o situaci, která byla řešena na společném zasedání Sekcí DPPO a DPFO Komory daňových poradců, kdy na jedné straně sám zaměstnavatel nenakupuje potraviny, nezaměstnává personál pro přípravu a výdej pokrmů, avšak závodní jídelna není za úplatu pronajata externímu subjektu. Zaměstnanci platí za jídlo pouze ve výši nákladů na nákup surovin (potravin) a ostatní náklady jsou přeúčtovávány na zaměstnavatele ve skutečné výši jako odměna za zajištění závodního stravování. Při dotazu na zástupce Generálního finančního ředitelství však byla přijata odpověď, že ve výše popsaném případě se jedná o zajištění stravování prostřednictvím cizích subjektů a daňově uznatelné náklady by měly být posuzovány podle bodu 2 a stravování nelze považovat za zajištěné ve vlastním zařízení a náklady posuzovat dle bodu 1.

Zpracovala: Ing. Marie Crhonková