Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) vydal koncem října rozsudek pod č. j. 7 Afs 54/2022 - 36, který řešil spor mezi žalobcem POLCARBO s.r.o. a žalovaným Odvolacím finančním ředitelstvím ve věci doměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2012 - 2014 v celkové výši 35 778 520 Kč a s tím související penále.

Polská společnost („PUTiH“) měla s žalobcem uzavřenu rámcovou smlouvu o zajišťování kvalifikovaných horníků. Poskytnutí služby končilo uzavřením pracovní smlouvy se zprostředkovaným pracovníkem. Žalobce však hradil společnosti PUTiH odměnu za službu na měsíční bázi, a to dle počtu odpracovaných směn všech zajištěných pracovníků, nikoliv jen ve vztahu k nově zajištěným pracovníkům. Žalobce pak tuto odměnu uplatňoval jako daňově uznatelný náklad ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále „ZDP“). Žalobce zdůrazňoval, že spolupráce je velmi specifická a smluvený způsob odměňování přispívá ke stabilitě a efektivitě pracovních kolektivů, neboť společnost PUTiH má díky její konstrukci zájem na jejím správném fungování, což žalobce považuje za integrální součást služby zajištění pracovníků, která je pro něj klíčová k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Krajský soud tyto námitky pominul.

Žalovaný uznatelnost nákladu zpochybnil, neboť službu zajištění, definovanou v rámcové smlouvě, považuje za jednorázovou a spjatou pouze s konkrétním zdaňovacím obdobím, ve kterém došlo k uzavření pracovní smlouvy. Dále uvedl, že žalobce neprokázal přijetí jiných služeb (poskytovaných průběžně v rozhodných zdaňovacích obdobích), k nimž by bylo možné onu „nadlimitní“ část odměny vztáhnout a uznat ji jako daňový náklad. Žalobce však existenci dalších služeb ani netvrdil, služby vyplývající z rámcové smlouvy byly žalobci poskytovány kontinuálně za účelem zajištění funkčnosti a obsazenosti jednotlivých kolektivů.

Dosavadní praxe žalobce prošla daňovou kontrolou v roce 2001 a místním šetřením v roce 2005. Žalobci se nedostalo řádného vysvětlení ohledně změny správní praxe v posuzování daňové uznatelnosti příslušných nákladů, a tak podal kasační stížnost a požádal NSS o zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení (dále tedy žalobce jako „stěžovatel“).

Závěrem NSS

NSS považuje základní úvahu správních orgánů, o níž opřely svůj závěr o neuznatelnosti části odměny, za nesprávnou. NSS ve shodě se stěžovatelem nespatřuje nic zapovězeného na tom, aby výše odměny za zprostředkování pracovníka byla odvislá od délky jeho pracovního působení a takto se promítala do daňových nákladů zaměstnavatele. Přisvědčuje stěžejní námitce stěžovatele, že závěry správních orgánů a krajského soudu stran daňové uznatelnosti odměny podle § 24 odst. 1 ZDP nemohou obstát jen kvůli mechanismu její kalkulace, která zohledňuje i výkony polských zaměstnanců zajištěných v předchozích zdaňovacích obdobích. NSS však neoznačuje odměnu automaticky za plně uznatelnou, správce daně může výši nákladů podrobit testům na tržní přiměřenost a cen obvyklých kvůli existenci vztahu spojených osob.

S ohledem na výše uvedené shledal NSS kasační stížnost jako důvodnou, zrušil původní rozsudky a věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Autor: Darya Korzun, Anna Beránková, Roman Burnus