V nedávném rozsudku se Krajský soud v Brně věnoval sporu mezi daňovým subjektem a finanční správou ve věci zvolení ukazatele ziskovosti v rámci vyhodnocení převodních cen české společnosti věnující se výrobě počítačových serverů.

Sporným bodem předmětného řízení byla otázka, zda v rámci plnění mezi výrobní společností a její mateřskou společností postačí přirážka k tzv. nákladům na přidanou hodnotu, kterou daňový subjekt aplikoval na mzdy a režii, či zda by měla být přirážka aplikována i na hodnotu materiálu (obecně řečeno na celé provozní náklady).

Daňový subjekt uskutečňoval kompletaci a montáž serverových skříní na základě příkazů mateřské společnosti. Výrobní proces, jímž se česká společnost řídila, určovala její mateřská společnost, přičemž v její kompetenci bylo i zajištění veškerého potřebného materiálu pro dceřinou společnost za účelem naplnění požadovaného výrobního procesu. Materiál dodávaný mateřskou společností následně přecházel do vlastnictví českého daňového subjektu.

Na základě těchto skutečností došel správce daně k závěru, že vhodným ukazatelem pro vyhodnocení ziskovosti je ukazatel návratnosti celkových nákladů (Return on Total Costs, ROTC), na rozdíl od ukazatele ziskovosti, který zvolil daňový subjekt, vztahující se pouze k návratnosti nákladů z přidané hodnoty (Return on Value Added Costs, ROVAC), tj. vztahující se na celkové provozní náklady nezahrnující náklady na materiál.

S řadou argumentů vznesených v žalobě daňového subjektu proti rozhodnutí správce daně se soud ztotožnil a konstatoval, že při posouzení funkčního a rizikové profilu zkoumané osoby je rozhodný skutečný stav, nikoliv stav formální. Pouhá skutečnost, že daňový subjekt nabyl materiál do svého vlastnictví a účtoval o jeho zásobách, automaticky neimplikuje fakt, že výrobní společnost nese rizika spojená s materiálem. V tomto případě sice daňový subjekt nabyl materiál do svého vlastnictví (a teoreticky by měl nést související rizika), avšak rizika spojená s dodávkou materiálu byla v tomto plnění plně přenesena na mateřskou společnost (např. v případě, že by na dodaném materiálu byl nalezen defekt, náklady spojené s opravou či případnou likvidací by byly kompenzovány mateřskou společností). Ze skutkového stavu dále vyplynulo, že daňový subjekt materiál neopracovává ani nemění jeho vlastnosti, ale pouze zajišťuje montáž serverů dle nastaveného montážního postupu za účelem zachování vlastností jednotlivých komponentů z hlediska kvality a funkčnosti. Ze strany daňového subjektu tak nedocházelo k tvorbě přidané hodnoty materiálu.

Krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že za účelem zvolení vhodného ukazatele při hodnocení převodních cen je vždy třeba posoudit celkový kontext transakce a obchodní model daňového subjektu. Dle posouzení věci soudem neunesla finanční správa důkazní břemeno, jelikož neprokázala, že aplikace přirážky k celkovým nákladům v předmětném plnění je vhodnějším přístupem, než který zvolil daňový subjekt. Rozhodnutí žalovaného z tohoto důvodu soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Závěrem lze z rozsudku dovodit, že v případě hodnocení nákladové základny převodních cen u výrobce, na něhož nedopadají rizika spojená s konkrétní nákladovou položkou, může postačovat přirážka aplikovaná pouze na přidanou hodnotu, tj. v daném případě na mzdy a režii bez nákladů na materiál. Aktuálně takové nastavení převodních cen hojně diskutujeme v řadě konkrétních případů, často vyvolaných tlakem zahraniční daňové správy. V těchto situacích se setkáváme s celou řadou bodů k diskusi, ať už týkajících se ekonomického nastavení, schopnosti nést důkazní břemeno či vyargumentování změny metodiky oproti historické metodice. Při úvaze o aplikaci upravené nákladové základny silně doporučujeme tato úskalí diskutovat s daňovým poradcem. Náš tým věnující se transferovým cenám má v dané oblasti bohaté zkušenosti, neváhejte se proto na naše odborníky s důvěrou obrátit.