Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) řešil v kasační stížnosti spor mezi obchodní společností (dále jen „žalobce“) a Odvolacím finančním ředitelstvím (dále jen „žalovaný“), kdy správce daně stanovil žalobci k přímé úhradě daň z příjmů fyzických osob vybírané srážkou za zdaňovací období let 2014, 2015 a 2016 a žalovaný tyto platební výměry potvrdil. Důvodem pro vydání platebních výměrů bylo neuznání stanoveného základu daně způsobem fakticky umožňujícím nezdanění úrokových výnosů z dluhopisů. Orgány finanční správy byly názoru, že uskutečněné operace měly za hlavní cíl daňové výhody v rozporu se smyslem právní úpravy, proto daň doměřily dodatečně.

Krajský soud potvrdil rozhodnutí správce daně a žalobu zamítl, proto podal stěžovatel proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že orgány finanční správy své závěry vystavěly pouze na domněnkách a nesouhlasí s tvrzením, že pokud dochází ke stanovení daně z důvodu aplikace institutu zneužití práva, nemělo by důkazní břemeno přejít na něj. Dále argumentuje tím, že pokud by zneužil právo, měl by být ten, kdo také získal daňovou výhodu, což se podle žalobce nestalo. Uvádí, že daňové výhody nemohl dosáhnout, jelikož v tomto případě byl v pozici plátce daně a předmětnou daň by pouze srazil a odvedl správci daně. Obohaceni by mohli být pouze daňoví poplatníci, tj. příjemci úrokového příjmu. Není to tedy on, kdo mohl získat neodvedením daně daňovou výhodu. 

Závěry NSS

Na jedné straně NSS souhlasí se stěžovatelem, kdy říká, že při prokazování naplnění podmínek pro aplikaci institutu zneužití práva leží důkazní břemeno na rozdíl od „klasického“ daňového řízení na správci daně. Na druhou stranu ale dodává, že ačkoliv důkazní břemeno nese správce daně, má daňový subjekt dostatečný prostor k vysvětlení a vyvrácení správcem daně zjištěných skutečností. NSS nesouhlasí se stěžovatelem, že by orgány finanční správy své závěry vystavěly na pouhých indiciích a domněnkách, nebo že by přenášely důkazní břemeno na stěžovatele. I když měl stěžovatel prostor pro poskytnutí důkazů ekonomického smyslu a mohl dokázat, že jeho cílem nebylo umělé získání daňové výhody, stěžovatel neunesl důkazní břemeno a určité skutečnosti nebyl schopen prokázat. 

Dále NSS poukazuje na fakt, že správce daně i žalovaný vycházeli z dostatečného pensa konkrétních důkazů. Vzhledem k příliš obecně podané kasační námitce se předně NSS zaobíral textem provedené daňové kontroly, ze které došlo ke zjištění, že emitent dluhopisů (tj. stěžovatel) a upisovatelé dluhopisů byli spojenými osobami – dluhopisy nabyli také jednatelé a společníci stěžovatele. Dále vyplynulo, že finanční prostředky na nákup dluhopisů získali jejich upisovatelé formou půjčky od jiné obchodní společnosti, která je taktéž úzce personálně propojena se stěžovatelem. Z analýzy bylo také zjištěno, že finanční prostředky získané vydáním dluhopisů přes stěžovatele pouze „protekly“ a byly obratem zaslány již zmíněné obchodní společnosti. Orgány finanční správy pak poukázaly i na skutečnost, že projekty, na které měly být tvrzené finanční prostředky z dluhopisů využity, byly odloženy, nebo byly uskutečněny již před emisí dluhopisů. Nad rámec byl i zjištěn fakt, že stěžovatel si na některé z předmětných projektů následně sjednal úvěry u bank. 

Uvedené skutečnosti zjištěné z daňové kontroly svědčí o tom, že orgány finanční správy své závěry založily na dostatečně konkrétních podkladech. Na základě toho NSS souhlasí s rozhodnutím žalovaného, že se stěžovatel dopustil zneužití práva a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. 

Autor: Roman Burnus, Marek Toráč