Nejvyšší správní soud (NSS) ve svém rozsudku č. j. 7 Afs 45/2021 - 57 ze dne 27. února 2023 rozhodl ve prospěch našeho klienta, kterého jsme zastupovali v kauze doměření daně z přidané hodnoty, kdy správce daně odepřel nárok na odpočet za přijatá zdanitelná plnění (letecký petrolej JET A-1) z důvodu tvrzení správce daně, že tato plnění byla zasažena podvodem na DPH, o kterém náš klient věděl či vědět měl.  

Spor se týkal otázky, zda daňové orgány jako celek unesly důkazní břemeno ve vztahu k prokázání existence okolností svědčících o podvodu na DPH při přeprodeji leteckého petroleje ve správcem daně identifikovaném řetězci či nikoliv.

Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a NSS termín „podvod na DPH“ označuje situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem šesté směrnice, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám. Podvodem na DPH tak není jakékoli neodvedení daně, ale pouze takové, jehož účelem je získání neoprávněného daňového zvýhodnění, což lze dovodit z toho, že uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám.

Důkazní povinnost ohledně prokázání existence podvodu na DPH a účasti daňového subjektu na něm tíží výlučně správce daně, který je za účelem odepření nároku na odpočet daně povinen prokázat:           1) existenci chybějící daně v rámci prokázaného podvodného řetězce, 2) existenci objektivních okolností svědčících o vědomosti daňového subjektu o podvodném jednání, 3) skutečnost, že daňový subjekt nepřijal relevantní opatření k eliminaci své účasti na podvodu na DPH. Bez současného prokázání všech aspektů, není možné odmítnout přiznat nárok na odpočet daně tvrzený daňovým subjektem v daňovém přiznání.

Ačkoliv je oblast týkající se podvodu na DPH již poměrně bohatě projudikována SDEU a NSS, daňové orgány často tuto konstantní judikaturu nerespektují a pojem „podvod na DPH“ nesprávně vykládají, což můžeme prezentovat právě na čerstvé kauze našeho klienta.

V daném případě správce daně své tvrzení o daňovém podvodu založil na tom, že daňový subjekt byl začleněn do řetězce korporací přeprodávajících pohonné hmoty a při těchto obchodech v řetězci došlo k narušení daňové neutrality, kdy jedna z korporací přestala plnit své daňové povinnosti, stala se nekontaktní a stanovenou daň nezaplatila, čímž dle správce daně byla naplněna podmínka existence podvodu na DPH ve smyslu chybějící daně u některého z článků v řetězci korporací. Již v průběhu daňové kontroly, jakož i v následném odvolacím řízení, jsme soustavně podrobně argumentovali, že existence daňového podvodu nebyla správcem daně prokázána. Jelikož tato naše argumentace nebyla u orgánů finanční správy úspěšná, nezbylo než se obrátit na Krajský soud v Praze (KS) se žalobou.

KS dal naší argumentaci za pravdu, když konstatoval, že nepostačuje pouhé zjištění, že pohonné hmoty byly obchodovány v řetězci společností, v němž se stala jedna z nich nekontaktní, přestala plnit své daňové povinnosti a neuhradila stanovenou daň. Neodvedení daně musí být současně důsledkem jednání, jehož cílem bylo zneužít systém DPH, nikoliv důsledkem pouhého podnikatelského selhání, popřípadě jiného omluvitelného důvodu.

Konkrétně KS pak uvedl, že ze zjištění správce daně v daném případě plyne, že korporace, u níž správce daně identifikoval chybějící daň, hradila své daňové povinnosti běžným způsobem do března 2011 a daňová přiznání podávala do ledna 2013. Její bývalý jednatel pak v rámci svědecké výpovědi konané v roce 2017 vypověděl, že české účty společnosti měly být v březnu 2011 zablokovány. Správce daně však tuto skutečnost blíže neprověřoval, přestože nemožnost disponovat s finančními prostředky mohla být přirozeným vysvětlením nehrazení daňových povinností. Zjištěné skutečnosti podle KS naopak zásadně oslabily závěr správce daně, že nezaplacení daně danou společností bylo motivováno podvodným jednáním.

Proti rozsudku KS podalo Odvolací finanční ředitelství kasační stížnost, neboť s jeho závěry nesouhlasilo. NSS však shora označeným rozsudkem podanou kasační stížnost zamítl a přisvědčil KS, že daňové orgány spolehlivě neprokázaly splnění první podmínky nutné pro odepření nároku na odpočet z důvodu zapojení do podvodného řetězce, tj. existenci okolností svědčících o podvodu na dani, respektive prokazujících podvodný charakter jednání subjektů v řetězci zacílený na vylákání neoprávněné výhody.

NSS výslovně uvedl, že: „Především však nelze závěr o tom, že k absenci daně došlo podvodně, vystavět na nepodložené spekulaci o nezákonnosti jednání dodavatele, pakliže stěžovatel ani neoznačil přesný důvod, pro který byly účty Gloria Vendor zablokovány. Okolnosti osvědčující podvodný charakter zkoumaných transakcí si nelze domýšlet, ale je třeba je prokázat.“

I NSS potvrdil, že v daném případě správce daně neunesl své důkazní břemeno k prokázání existence daňového podvodu, a tudíž doměření daně našemu klientovi bylo nesprávné a nezákonné.

Lze tedy shrnout, že i v souladu s tímto čerstvým rozsudkem NSS platí, že odepření nároku na odpočet daně představuje výjimku z pravidla, že plátce daně má nárok na její odpočet. Daňové orgány by tedy s touto možností měly nakládat obezřetně a přistoupit k ní pouze a výhradně za situace, které vykazují jasné znaky podvodného jednání. Dostatečné prokázání skutečnosti, že chybějící daň byla způsobena podvodným jednáním zaměřeným na neoprávněné získání daňového zvýhodnění, je pak výlučně na daňových orgánech. Teprve poté, co daňové orgány prokáží spolehlivě tuto první podmínku, je relevantní zabývat se tím, zda daňový subjekt o daňovém podvodu věděl či vědět mohl a zda přijal dostatečná opatření k zamezení své účasti na podvodu na DPH.