Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) vydal rozsudek ke kasační stížnosti 7 Afs 145/2020-25 ze dne 16. 8. 2022, který řešil spor mezi fyzickou osobou (dále jen „stěžovatel“) a Odvolacím finančním ředitelstvím (dále jen „žalovaný“). Šlo o situaci, kdy správce daně v roce 2015 vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 a stanovil povinnost uhradit kladný rozdíl mezi vyměřenou daní a daní tvrzenou v daňovém přiznání. Účastníci tohoto sporu se neshodují ve výkladu § 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů (dále jen „ZDP“). Žalobce se stal českým daňovým rezidentem a pobíral příjmy mimo jiné z poradenské činnosti ve Spojených státech amerických (dále jen „USA“). Dle smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi ČR a USA je tento příjem zdaňován pouze v České republice. Podle daňových orgánů nelze tyto příjmy deklarovat v daňovém přiznání jako příjmy ze živnosti podle § 7 odst. 1 písm. b) ZDP, ale jako ostatní příjmy podle § 10 ZDP, a to proto, že stěžovatel není držitelem českého živnostenského oprávnění. Z tohoto důvodu správce daně nesouhlasil s kroky žalobce, který v daňovém přiznání uplatnil proti příjmům z poradenské činnosti v USA paušální výdaje.

Stěžovatel namítal, že nebyl povinen si pro výkon předmětné činnosti na území USA obstarat živnostenské oprávnění a vykonával konzultační služby zcela legálně. Předpokládal, že ZDP přistupuje k podnikatelům vykonávajícím činnost v zahraničí stejně jako k podnikatelům vykonávajícím činnost v České republice, a proto oběma skupinám ukládá možnost využít veškerých zákonných ustanovení, tj. deklarovat tyto příjmy podle § 7 ZDP a uplatnit výdaje paušální částkou. Očekával tedy, že jeho zdanění nebude diskriminační oproti zdanění příjmů ze shodné činnosti vykonávané na území ČR. Stěžovatel dále namítá, že se stal českým daňovým rezidentem až po zpětném vyhodnocení doby svého pobytu a střediska jeho životních zájmů. V tomto spatřuje stěžovatel největší rozdíl v porovnání s občanem České republiky, který vykonává jako celoživotní daňový subjekt činnost v zahraničí, z těchto důvodů se žalobce odvolává na § 8 odst. 2. daňového řádu, podle kterého má správce daně dbát na to, aby při rozhodování shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. 

Závěry NSS

NSS reaguje na argumentaci stěžovatele, který tvrdí, že postupoval zcela legálně a živnostenské oprávnění k výkonu činnosti v zahraničí nepotřeboval. Ke klasifikaci příjmů jako příjmů z podnikání však nepostačuje obecný fakt, že v případě vykonávané činnosti ve Spojených státech právní úprava v místě výkonu činnosti nevyžadovala k tomuto výkonu zvláštní povolení. Správce daně nijak nediskvalifikuje stěžovatele z hlediska možnosti uplatnit skutečné výdaje, zapovídá pouze možnost uplatnit výdaje procentem z dosažených příjmů. Žalobci tak nic nebránilo v podaném daňovém přiznání uplatnit reálné výdaje.

Dále NSS souhlasí s kroky správce daně, který nemůže posuzovat obsah uskutečněné činnosti vykonávané žalobcem v zahraničí, ani to, zda danou činnost žalobce vykonával v souladu se zahraničními předpisy a následně tuto činnost srovnávat s kategoriemi živností podle českého práva. Absenci živnostenského oprávnění pro účely uplatnění výdajů paušálem nebylo možné nahradit prokazováním toho, jakou činnost žalobce v zahraničí skutečně vykonával. 

Judikatura správních soudů se dlouhodobě stabilizovala na závěru o existenci odpovídajícího živnostenského oprávnění za nezbytný předpoklad ke klasifikaci příjmu jako příjmu ze živnosti. Pokud daňový subjekt nedisponoval živnostenským oprávněním, nebylo možné jeho příjmy považovat za příjmy ze živnosti. Právě to, že lze posuzované příjmy klasifikovat jako příjmy z živnosti, vede k možnosti případného uplatnění paušálních výdajů dle § 7 odst. 7 ZDP.

Závěrem NSS dodává, že neshledal v postupu daňových orgánů diskriminaci, neboť žalobci se dostalo stejného zacházení, jakého by se dostalo kterémukoli daňovému poplatníkovi v České republice.

Autor: Roman Burnus, Marek Toráč