Nejvyšší správní soud („NSS“) koncem loňského roku řešil spor mezi žalobkyní ADOZ s.r.o. a žalovaným Odvolacím finančním ředitelstvím ve věci doměření daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Předmětem daně byla výplata dividend zahraničnímu společníkovi daňového subjektu, obchodní korporaci KP INDUSTRY se sídlem na Kypru.

Daňové orgány označili za konečného vlastníka dividend českého společníka, pana Ing. Martina Lišku. KP INDUSTRY má založený lotyšský bankovní účet, na který byly vypláceny dividendy, ty byly v rozmezí dvou až čtyř pracovních dnů přeposílány na účet pana Ing. Lišky. Pan Ing. Liška byl navíc zakladatelem daného bankovního účtu a byl oprávněn s ním nakládat. Stejná zjištění se týkala kyperského účtu. Žalobkyně tím pádem neprávem uplatnila osvobození dle § 19 odst. 1 písm. ze) bodu 1 zákona o daních z příjmů na základě Smlouvy mezi Českou republikou a Kyprem o zamezení dvojímu zdanění (osvobození by šlo uplatnit pouze v případě, že konečný vlastník dividend by byla KP INDUSTRY).

Žalobkyně poukázala na dokument „dohoda o záměru“, který dle ní vysvětluje hospodářskou podstatu jednotlivých transakcí mezi KP INDUSTRY a Ing. Liškou. V dohodě o záměru sjednaly smluvní strany podmínky, za kterých KP INDUSTRY nabude majetkový podíl v daňovém subjektu od Ing. Lišky, který byl vlastníkem ochranné známky stěžovatelky a součástí dohody byl její převod. KP INDUSTRY získá na konci transakce většinový podíl. Ing. Liška měl nejdříve převést 25% podíl za cenu 100 000 000 Kč, zbývající 75% podíl měl být převeden po úhradě této částky, a to za 10 000 EUR.

Dle žalovaného byla výše kupní ceny stanovena zcela nelogicky ve vztahu k výši převáděného podílu v jednotlivých fázích převodu. Kupní cena za převod zbývající části podílu (75 %) ve výši 265 000 Kč je nepřiměřeně nízká v poměru ke kupní ceně 100 000 000 Kč za převod pouze čtvrtinového podílu. Upozorňuje také, že pokud by byla hodnota čtvrtinového podílu 100 000 000 Kč, pak by byla hodnota celého obchodního podílu 400 000 000 Kč, což je částka více než pětinásobně vyšší než celková hodnota vlastního kapitálu.

Dále poukázal na fakt, že cenové ujednání neobsahovalo konkrétní ujednání o výši a termínu splátek. Bylo pouze uvedeno, že kupní cena má být splacena do konce roku 2022. Cenové ujednání stanovující pro splacení kupní ceny časový horizont deseti let bez jakýchkoliv dílčích povinností, například alespoň nutnost splatit 50 % z částky do pěti let, nepřináší žádné ekonomické jistoty, s dlouhou dobou splatnosti se pojí rizika, tím spíš, že povinnost úhrady byla na straně zcela nového podnikatelského subjektu. Byl-li úmysl stran splácet kupní cenu z podílu na zisku, mohl si majoritní společník podíl ponechat a započíst na kupní cenu a výsledek by byl, co se příjmů týče, v nejbližších letech totožný. NSS poukazuje na závěr žalovaného, že v případě, kdy by bylo akceptováno tvrzení daňového subjektu, že platby na soukromý účet pana Ing. Lišky byly skutečně splátkami obchodního podílu, znamenalo by to, že závazek kyperské korporace vzniklý z titulu nabytí obchodního podílu byl hrazen z prostředků daňového subjektu. V takovém případě by pak vyvstaly vážné pochybnosti o účelu kapitálového spojení dotyčných korporací, neboť důvodem k rozhodnutí o vstupu externího partnera do korporace obvykle bývá potřeba externího financování.

Stěžovatelka sice předestřela, v čem údajně spočívá smysl jednotlivých transakcí, které ale vyústily ve zcela logický závěr, že celou provedenou transakcí (nikoliv pouze jejími dílčími kroky) byl zastřen skutečný stav, jímž bylo vyplacení podílu Ing. Liškovi ve výši, která odpovídala jeho postavení ve společnosti, ovšem za daňového zvýhodnění, k němuž by nemohlo dojít, pokud by tato výplata podílu na zisku byla provedena přímo, přičemž tento úkon byl zastřen formálním stavem, kdy obchodní podíl koupila kyperská společnost, této kyperské společnosti byl vyplacen (navzdory její účasti ve společnosti) veškerý zisk, který však tato společnost musela zaplatit jako splátku kupní ceny obchodního podílu, přičemž výše splátek ani jejich termíny nebyly předem určeny.

Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož NSS neshledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku ani z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).