Daňové právo a daňový řád v současné době explicitně neupravuje obecné pravidlo proti zneužití práva, resp. obecné pravidlo proti zneužívání daňového režimu tak, jak ho požaduje zavést již přijatá směrnice Rady EU ATAD“.

Společně se zaváděním dalších opatření proti agresivnímu daňovému plánování, zaváděných do českých daňových předpisů v souvislosti se směrnicí ATAD, se navrhuje do daňového řádu (DŘ) zavést nový odstavec 4 v § 8, který zní:

„(4) Při správě daní se nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.“

Zároveň se navrhuje doplnit do § 92, odst. 5, písmeno f) na základě kterého bude správce daně nově při dokazování prokazovat taky:

„f) skutečnosti rozhodné pro posouzení účelu právního jednání a jiných skutečností rozhodných pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.“

Důvodová zpráva k novele DŘ připomíná skutečnost, že DŘ již nyní obsahuje zásadu přednosti obsahu před právní formou, která se s pravidlem zakazujícím zneužití práva překrývá. Důvodová zpráva připomíná i skutečnost, že česká právní doktrína zná institut zneužití práva. Tento institut je používán i v daňové praxi a je využíván taky ze strany správců daní při boji proti nekalým daňovým praktikám. V dané problematice existuje celá řada judikatury domácí i judikatury Evropského soudního dvora (ESD), a to v oblasti přímých i nepřímých daní.

Nejznámější judikát ESD, který je v soudní praxi v ČR aplikován, je rozsudek ESD Halifax. V něm ESD poprvé definoval kritéria zneužití práva v oblasti daně z přidané hodnoty. Tato kritéria zneužití práva definovaná v uvedeném rozhodnutí následně přenesl též do neharmonizované oblasti přímých daní, a to rozhodnutím ze dne 12. září 2006 ve věci C-196/04 (Cadbury Schweppes). Zneužití práva podle testu aplikovaného v uvedených rozhodnutích Soudního dvora Evropské unie nastane, pokud (i) „hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění“, přičemž (ii) by jeho „poskytnutí bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito právními předpisy“. Principy uvedené v judikatuře ESD aplikuje ve svých rozhodnutích i NSS a ÚS. Konkrétní judikáty cituje také důvodová zpráva k novele DŘ.

Zneužitím práva je obecně chápaná taková situace, kdy někdo vykonává své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti. Takovéto chování, jímž se dosahuje zdánlivě nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná zároveň chování dovolené a zároveň nedovolené. Vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější než dovolené dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním.

Co pro daňové poplatníky plyne z navrhované novely DŘ?

Aby konkrétní jednání bylo klasifikováno jako zneužití práva, muselo by být kromě jiného v rozporu s cílem sledovaným právními předpisy. Soudy pak posuzovali konkrétní situace podle toho, zda jednání daňového subjektu, bylo v rozporu se systémem a principy fungování společnosti, zajištěním její reprodukce, s jejími hodnotami, obecnými společenskými zájmy a s rozumným uspořádáním společenských vztahů. Výběr daní, je bezesporu významným zájmem a principem, na kterém je princip fungování společnosti postaven.  Pokud pak jednání bylo v rozporu s těmito principy, v rozporu s rozumným uspořádáním společnosti jedná se o zneužití práva.

Podle nové právní úpravy stačí rozpor se smyslem a účelem daňového práva. Účelem daňového práva, jak všichni tušíme, je výběr daní. Připomínám, že výběr daní musí být spravedlivý a DŘ zakotvuje na prvním místě zásadu, že daně mají být vybrány ve správné výši. O správné výši daně v praxi má správce daně často ale jiné představy, než jaké má daňový poplatník.

Dalším klíčovým bude pojem „převažující účel jednání“. I zde bude pohled správců daní určitě odlišný. Prokazování účelu transakce bude tedy dalším požadavkem kladeným na poplatníka. Posuzováním, co je převažujícím účelem transakce v situaci, kdy bude snižováno daňové zatížení, pak bude vyžadovat dobrou skutkovou a právní analýzu a promyšlenost celé transakce. Samozřejmě raději ex ante, než ex post.

V každém případě je nutné počítat s tím, že novela dává finančním orgánům do rukou novou „zbraň“, kterou daňová správa jistě bude používat při boji s nekalými daňovými praktikami. Máme se tedy na co těšit.