Nejvyšší soud České republiky (dále jen „NS“) dospěl již dříve ve své rozhodovací praxi k závěru, že samotná skutečnost, kdy je svědek v pozici zaměstnance k některému z účastníků řízení, sama o sobě neodůvodňuje závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi takové osoby. Jinými slovy řečeno, svědecká výpověď zaměstnance účastníka řízení není o nic míň validní než výpověď jakéhokoli jiného svědka.

Ve svém nedávném rozhodnutí pak NS posuzoval situaci, kdy byl svědkem zaměstnanec zástupce účastníka řízení. V popisované věci šlo o spor mezi zaměstnancem, na jedné straně a statutárním ředitelem zaměstnavatele a zaměstnavatelem jako společností samotnou, na straně druhé. Podanou žalobou se žalobce domáhal, aby mu oba žalovaní zaplatili částku v řádu desítek tisíc korun, a to společně a nerozdílně z titulu náhrady újmy a náhrady za ztrátu výdělku.

Požadovanou náhradu újmy odůvodnil zaměstnanec (dále jen „žalobce“) tím, že je bývalým zaměstnancem žalovaného zaměstnavatele a tvrzením, že jej statutární ředitel zaměstnavatele fyzicky napadl při „pracovní schůzce“, během které mělo dojít k pokusu o doručení pracovněprávních dokumentů ohledně ukončení pracovněprávního poměru žalobce. Během tohoto incidentu měl pak žalobce utrpět zranění v podobě zhmoždění ramene a paže a také poranění krční páteře.

Celé této „pracovní schůzce“ byla přítomna zaměstnankyně právního zástupce žalobce, a právě její svědecká výpověď pak hrála významnou roli v navazujícím soudním řízení o náhradu zmiňované újmy. Žalobce se totiž proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolal, neboť mu nebyla přiznána náhrada způsobené újmy, protože dle prvoinstančního soudu nebylo možné na základě provedených důkazů prokázat, zda opravdu k popisovanému incidentu došlo.

Ani odvolací soud nedal žalobci za pravdu, neboť stejně jako soud prvního stupně poukazoval na skutečnosti, které měly dle názorů obou zmiňovaných soudů do určité míry snižovat věrohodnost svědecké výpovědi zaměstnankyně právního zástupce žalobce (zaměstnance). Tyto skutečnosti měly spočívat právě v zaměstnaneckém vztahu svědkyně k právnímu zástupci žalobce a také v rozporu její výpovědi s výpovědí jiného svědka.

Žalobce nesouhlasil s výrokem odvolacího soudu, a proto se rozhodl podat dovolání. Vzhledem k tomu že NS doposud ve své rozhodovací praxi neřešil otázku, zda je možné závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi stavět na tom, že je tato osoba v pracovněprávním vztahu k zástupci účastníka řízení, vyhodnotil NS dovolání žalobce jako přípustné.

NS ve svém rozhodnutí odkázal na své předešlé rozhodnutí, které se vypořádávalo s obdobnou situací, kdy byla zpochybňována věrohodnost svědecké výpovědi zaměstnance účastníka řízení. NS tak již v minulosti, stejně jako teď, dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že vypovídající svědek je jinak k některému z účastníků řízení v pracovněprávním vztahu, sama o sobě neodůvodňuje závěr o nepravdivosti svědecké výpovědi této osoby.

Obdobný závěr pak aplikoval NS i na výše popisovaný případ, kdy se jednalo o svědeckou výpověď zaměstnance zástupce účastníka řízení, neboť ani v tomto případě není důvod zpochybňovat věrohodnost svědecké výpovědi pouze na základě pracovněprávního vztahu mezi svědkem a zástupcem účastníka řízení.

Nad to NS dále poukázal na zásadu volného hodnocení důkazů, díky které není předem určena „váha“ jednotlivých důkazů a je tak ponechán prostor pro uvážení soudu při jejich hodnocení.

Znovu tak byla potvrzena nebo spíše drobně rozšířena předchozí rozhodovací praxe NS ohledně svědeckých výpovědí zaměstnanců.

Na závěr lze tak obecně shrnout, že není možné zpochybňovat svědeckou výpověď, ať už zaměstnance účastníka řízení nebo jeho zástupce pouze na základě existence vzájemného pracovněprávního vztahu.