Ke konci roku 2022 předložilo Ministerstvo spravedlnosti do mezirezortního řízení návrh zákona o hromadném řízení (dále jen „Zákon“) spolu s úpravou souvisejících předpisů. Jedná se již o druhý pokus transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1828 ze dne 25. listopadu 2020 o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a o zrušení směrnice 2009/22/ES (dále jen „Směrnice“), který však v minulém volebním období Poslanecké sněmovny zůstal doslova zaparkovaný v 1. čtení.

Cílem návrhu Zákona je samozřejmě splnění povinnosti České republiky přijímat sekundární evropské předpisy. Nicméně obecným cílem jak Směrnice, tak i Zákona, je vyřešení či alespoň minimalizování problému s tzv. racionální apatií spotřebitelů. Jedná se o logické chování poškozených spotřebitelů, při kterém rezignují na uplatnění svého nároku u soudu, ať už z časových, ekonomických nebo jiných důvodů.[1] Současná úprava totiž značně komplikuje případy „mnohosti“ žalobních nároků, tedy situací, kdy skupina poškozených osob má podobné nároky. Konkrétní problémy jsou pak i na straně soudů, které jsou, v důsledku množících se nároků, zatíženy jejich množstvím, což snižuje efektivitu celého procesu a v důsledku i důvěru v soudní soustavu.

Namísto toho, aby každá tato osoba podávala svůj nárok samostatně nebo se nechala zastoupit před soudem stejnou osobou, přináší evropská legislativa zmíněný institut hromadných řízení. Jedná se o nový nástroj, respektive způsob podávání žalob v civilním soudním řízení a rozhodování o nich. Toto řízení má, jak potenciál zrychlit soudní řízení a sjednotit rozhodovací praxi, tak i ulehčit potenciálním žalobcům uplatňovat své nároky.[2]

Zákon v současném znění dopadá pouze na řízení o sporech mezi spotřebiteli a podnikateli. Není však vyloučeno, že se tento okruh případů může do budoucna rozšiřovat.[3] Hromadnou žalobou (tj. žalobou v hromadném řízení) se podle Zákona lze domáhat buď splnění nějaké povinnosti podnikatelem (např. nahradit újmu) nebo určení toho, zda konkrétní právo či právní poměr existuje či nikoliv (např. zda existuje právo na nahrazení újmy). Pro případy žalob, které by sledovaly zdržení se určitého jednání ze strany podnikatele (např. stažení klamavé reklamy z veřejného prostoru), je podobná, byť zjednodušená, úprava vložena do zákona o ochraně spotřebitele.

Klíčovou roli v celém řízení hraje žalobce, který není poškozenou osobou v pravém slova smyslu, ale naopak spíše jejich zástupcem. Žalobcem v hromadném řízení může být jen nezisková osoba, jejímž hlavním cílem je ochrana práv spotřebitelů a která je akreditována Ministerstvem průmyslu a obchodu nebo obdobným orgánem v jiném členském státě.[4] Jeho povinností je řádně a účelně zastupovat v řízení všechny dotčené spotřebitele, kteří vyjádřili svou vůli a do řízení se přihlásili (tzv. opt-in varianta) a které Zákon nazývá „členové skupiny“. Aktuální návrh Zákona opouští předchozí verzi, která počítala s případy, kdy byli do řízení „vztaženi“ všichni dotčení spotřebitelé a bylo následně na nich, zda v řízení zůstanou nebo zda se z něj odhlásí (tzv. opt-out varianta).

Zatímco ve standardním civilním řízení má poškozená osoba jakožto účastník k dispozici celou řadu úkonů, které může vykonávat, v hromadném řízení náleží tato oprávnění pouze žalobci. Členové skupiny však nejsou ponecháni napospas a odsouzeni k tomu jen vzdáleně sledovat co se v řízení děje. Tyto členové mají jakousi formu „kontrolního“ oprávnění vůči žalobci, kterým je právo podávat námitky proti jeho úkonům při uzavírání smíru, změny nebo zpětvzetí žaloby a dále mají právo nahlížet do spisu a vyjadřovat se v řízení. Jako takoví však s řízením „nedisponují“ tj. nemohou například žalobu vzít zpět a podobně, to může pouze žalobce, čímž se sice řízení výrazně zrychlí, ale oprávnění poškozených v řízení výrazně omezení.

Modelovým příkladem projednávaným v rámci hromadného řízení může být situace, kdy podnikatel svým jednáním, například použitím klamavé reklamy, poškodí širokou skupinu spotřebitelů, kteří na tuto reklamu „naletěli“ v důsledku čehož jim vznikla újma. Namísto toho, aby se s podnikatelem soudil každý jeden spotřebitel individuálně, může toto řízení zahájit zmíněná nezisková osoba[5], ve kterém požaduje náhradu újmy za všechny spotřebitele, kteří se k hromadné žalobě přihlásí.

Ač by se mohlo zdát, že je hromadné řízení na první pohled nástrojem pro spotřebitele, který bude zneužíván na úkor podnikatelů, opak je pravdou. Zákon vytváří konkrétní mechanismy, které předchází a zabraňují tomu, aby nedocházelo k šikanózním žalobám, které mají za cíl (jakkoliv) poškodit dotčeného podnikatele. Druhou pojistkou jsou mechanismy zabraňující tomu, aby byl podnikatel v neodůvodněných případech povinen zveřejňovat informace, které z legitimních důvodů zveřejňovat nechce.

Závěr

Návrh Zákona upravuje nový prostředek ochrany v soukromém právu, avšak v dané chvíli je soustředěn pouze na ochranu spotřebitele v B2C vztazích. Smyslem Zákona je především posílení postavení spotřebitelů v některých sporech, ale zároveň vyvážení jejich ochrany a ochrany soukromí a dobré pověsti potenciálně žalovaných podnikatelů. Samotný návrh je však teprve na začátku. Jeho konkrétní znění může naznat dalších více či méně zásadních změn jak v rámci mezirezortního řízení, tak především v rámci projednávání v Poslanecké sněmovně a Senátu (dostane-li se na něj).

[1] Důvodová zpráva k Zákonu, s. 2-5

[2] Ibid.

[3] Ibid., s. 14

[4] Podmínkou pro žalobce v hromadném řízení je, kromě jeho postavení jakožto oprávněné osoby, povinnost být zastoupen advokátem.

[5] V českém prostředí např. dTest o.p.s. nebo Sdružení českých spotřebitelů, z.ú.